Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou 6 C 69/2026-43 – Náklady řízení

Žalobou doručenou soudu dne 17. 3. 2026 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 17.610 Kč, příslušenství uvedeného ve výroku II. pod písm. b) a c) a smluvní pokuty uvedené ve výroku II. pod písm. d) tohoto rozsudku. V žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 5. 12. 2024 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit do 4. 1. 2025 kromě jistiny také poplatek ve výši 3.250 Kč, avšak nevrátil nic.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Zápůjčka poskytnutá žalobcem žalovanému je spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.4. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Soud zjistil, že žalobce a žalovaný uzavřeli prostředky na dálku dne 5. 12. 2024 smlouvu (viz č. l. 15 a násl. soudního spisu) se závazkem žalobce poskytnout žalovanému 10.000 Kč na jeho účet a závazkem žalovaného vrátit jistinu s poplatkem ve výši 3.250 Kč do 4. 1. 2025. Ze zprávy banky na č. l. 36-38 soud zjistil, že žalobce poukázal na účet žalovaného dne 5. 12. 2024 10.000 Kč.8. Žalobce ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce vycházel z informací od žalovaného, že ten je osobou samostatně výdělečně činnou v oboru podpůrných činností pro zemědělství a posklizňové činnosti s příjmem 40.000 Kč. Z účtu žalovaného měl žalobce vyčíst příjmy v říjnu 2024 ve výši 89.960 Kč a prosinci ve výši 54.230 Kč. Z uvedeného je ale patrné, že příjmy žalovaného byly nepravidelné a pro řádné posouzení úvěruschopnosti podnikající fyzické osoby zcela absentují konkrétní zjištění ohledně výdajů jednak vynaložených k udržení příjmů, jednak na živobytí.9. Je povinností poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost budoucího dlužníka na základě jeho reálných příjmů a výdajů a také případných závazků. Žalobce však provedl pouze automatickou rešerši, vzal v potaz pouze tři příjmové položky ze dvou na sebe nenavazujících měsíců a nijak neprověřoval výdaje žalovaného na podnikání a živobytí (žalovaný např. uvedl, že bydlí v podnájmu, výši nájemného ale žalobce nezjišťoval). Žalobce ani neověřoval, zda má žalovaný závazky a případně v jaké jsou stavu.10. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná.11. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši čerpané částky, o kterou se žalovaný ve smyslu § 2991 o. z. obohatil, neboť obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má nárok na vrácení poskytnuté částky.12. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).13. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, tomu však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.