7 C 93/2021-78 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného konkrétně dle výroku I. shora. Žalobce je společnost zabývající se developerskou činností, na území [územní celek] na pozemcích p. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. [ulice] [obec], realizuje projekt s názvem„ [příjmení] [jméno] [příjmení]“. V souladu s platným územním plánem [územní celek] citované pozemky jsou určené k zastavení výstavbou městského typu vedené jako„ plochy smíšené, obytné – centrální“. Záměr žalobce ve výstavbě projektu je tak plně v souladu s územním plánem. Žalovaný je vlastník mimo jiné pozemků p. [číslo] na kterých se nachází veřejné prostranství v souladu s § 34 z. č. 128/2000 Sb., o obcích (dále z.o.o.) a pozemní komunikace jako veřejné prostranství v souladu s § 19 odst. 1 z. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále z.opk.). Dne 8.6.2020 žalobce u [stát. instituce], silničně správního úřadu podal žádost o povolení zvláštního užívání komunikací v souladu s ustanovením § 23 odst. 1 z.opk., spočívajícího v uložení inženýrských sítí SO 03 Vodovod – přípojka, SO 11 Přeložka vodovodu V2, SO 04.1 Splašková kanalizace – přípojka, SO 13 Slaboproudé rozvody – přípojka, SO 05 STL plynovodní přípojka a SO 06 STL plynovodní řád. Shodného dne žalobce ke shodnému silničně správnímu úřadu podal žádost o vydání rozhodnutí o povolení připojení výše uvedených pozemků žalobce na místní komunikaci ve vlastnictví žalovaného spolu s nutnou úpravou k realizaci napojení. V rámci podaných žádostí vyzval [stát. instituce], jako silniční správní úřad, vlastníka dotčených nemovitostí – [územní celek], tj. žalovaného k vydání stanoviska. Žalovaný, jako dotčený vlastník místní komunikace opakovaně vyjádřil přípisy ze dne 18.9.2020 č.j. MURJ 3113/2020, MURJ [číslo], MURJ [číslo], MURJ [číslo], MURJ [číslo] a ze dne 14.5.2021 č.j. MURJ 1479/2020, MURJ [číslo], k oběma žádostem žalobce negativní stanovisko. Žalobce dovozuje, že uvedená negativní stanoviska jsou projevem svévole žalovaného, diskriminačním přístupem k žalobci, když žalovaný nepřistupuje ke všem stavebníkům ve svém obvodě stejně. Jedná se tak o zneužití vlastnického práva na straně žalovaného. Žalobce se tak domáhá svého práva na ochranu proti postupu žalovaného podáním žaloby, kterou se domáhá prohlášení vůle žalovaného dle ustanovení § 161 odst. 3 o.s.ř. V souladu s § 9 odst. 1 z. opk. je obec – žalovaný vlastníkem místních komunikací, když účelem této úpravy je zajištění veřejného užívání komunikací. Ustanovení § 25 citovaného zákona pro užívání pozemní komunikace jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jsou určeny, mezi které patří i uložení jakýchkoli inženýrských sítí, vyžaduje souhlas vlastníka komunikace. Tato skutečnost vede k tomu, že obec jako vlastník komunikace má vliv na realizaci jakéhokoli investičního záměru, když v případě neudělení souhlasu není možné záměr realizovat. Při udělení souhlasu obce jde sice o výkon vlastnického práva, tedy práva, které má soukromoprávní povahu, ovšem dle žalobce výkon vlastnického práva veřejnoprávním subjektem při plnění veřejného úkolu musí splňovat i další požadavky, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 495/02, sp. zn. I. ÚS 125/10. Závěr tohoto nálezu se uplatní i na obce, které jsou nositeli ústavně zaručené veřejné – samosprávné moci. V tomto ohledu tedy obce jako vlastníci pozemních komunikací nemohou jednat svévolně, či diskriminačně. Místní komunikace jsou tak vlastnictvím obcí, které s nimi ovšem nemohou zacházet jako běžný vlastník v souladu s § 1012 o.z. Výkon majetkového práva obce k místním komunikacím je tak omezen, že by neměl vybočovat z důvodů, pro které zákonodárce svěřil místní komunikace do majetku obcí. Úmyslem zákonodárce tak nepochybně nebylo, aby svěření výkonu vlastnických práv místním komunikacím, obcím byl poskytnut nástroj pro prosazování vlastních záměrů třetím osobám, či k jejich blokováním. Jinými slovy, výkon vlastnického práva má chránit obecné užívání komunikace svěřené zákonem do vlastnictví veřejného subjektu. Žalovaný ovšem své vlastnictví k místním komunikacím zneužívá k tomu, aby prosazoval své záměry oproti záměrům žalobce. Žalovaný selektivně vybírá, které projekty – stavební záměry na svém území bude jako obec podporovat a naopak, kterým bude jejich realizaci znemožněno. Žalovaný opatřením obecné povahy [číslo] opatřením o stavební uzávěře, zavedl na celém svém území stavební uzávěru. Opatření mělo zamezit stavební činnosti na dotčených územích, to údajně s ohledem na připravenou změnu [číslo] územního plánu žalovaného. Žalobce namítal nezákonnost tohoto opatření, přičemž namítaný rozpor opatření se zákonem nebyl odstraněn ani v řízení o námitkách. Následně až Krajský úřad [územní celek] rozhodnutím ze dne 14.7.2021 sp. zn. OÚPSŘ228 [číslo] 2021 opatření z důvodu nezákonnosti zrušil. Opatření umožňovalo vydání výjimek ze stavební uzávěry, které bylo projevem svévole představitelů žalovaného k selekci realizovaných projektů. Současně si rada, případně zastupitelstvo žalovaného přisvojil moc nad povolováním všech stavebních záměrů na území žalovaného. Tímto se žalovaný tak soustavně dopouštěl diskriminačního jednání. Na území žalovaného se i v době trvání stavební uzávěry realizovaly některé developerské projekty. Jako příklad se žalobce ve své žalobě odkazoval na celou řadu rozhodnutí Rady města – žalovaného. Z těchto rozhodnutí dovozoval závěr, že postup při udělování výjimek ze stavební uzávěry byl netransparentní a bez jakýchkoli procesních záruk. Žalobce z poskytnutých informací žalovaným dovozoval, že v průběhu let 2016 až 2021 žalovaný vydal celkem 387 stanovisek, přičemž pouze 14 bylo negativních, což představovalo pouze asi 3,6%, přičemž žalovaný vydal vůči žalobci celkem 3 negativní stanoviska. S odkazem na konkrétní negativní stanoviska žalobce dovozoval diskriminaci žalovaným. Žalobce měl též za to, že jednání žalovaného vydáním stanovisek, kterým žalovaný k citovaným žádostem vyjádřil nesouhlas, zjevně naplňuje znaky zneužití vlastnického práva. Argumentace žalovaného totiž nezohledňovala žádné relevantní důvody k tomu, proč by nemělo být žalobci povoleno zvláštní užívání předmětné komunikace. Zamítavá stanoviska žalovaného ve správním řízení, na základě žádosti žalobce, postrádá jakékoli rátio. Je nutné jej tak považovat za zjevnou svévoli žalobce, to v kontextu soustavného jednání žalovaného vůči žalobci, kterým se žalovaný snaží zabránit realizaci záměru žalobce, ačkoli záměr odpovídá platnému územnímu plánu. Žalobce tak odkázal na § 112 o.z. Má za to, že neudělení souhlasu v rámci správních řízení je zjevně v rozporu s uvedeným ustanovením. Jednání žalovaného je tak potřeba vykládat i v souladu s § 8 o.z., dle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Žalovaný svým postupem, který představuje diskriminační zneužití práva tak poškozuje žalobce tím, že odmítá, ačkoli k tomu neexistuje legitimní důvod, vyslovit souhlas se zvláštním užíváním místní komunikace, s připojením k místní komunikaci. Činí tak selektivně, svévolně, vůči záměru žalobce. Souhlas žalovaného má povahu výkonu vlastnického práva, soukromoprávního jednání. Tímto způsobem znemožňuje žalovaný užívání majetku žalobce. Za situace, kdy zneužití práva žalovaným poškozuje subjektivní práva žalobce, náleží tak žalobci ochrana. S ohledem na skutečnost, že tato ochrana není svěřena jiným orgánům, je k poskytnutí ochrany příslušný soud. V konkrétní věci tím je žaloba nahrazující právní jednání – projev vůle žalovaného souhlasit s příslušným využitím komunikace. 2. Žalovaný se ve věci vyjádřil prostřednictvím svého zástupce tak, že nárok neuznává, navrhuje zamítnutí žaloby. Nárok je uplatněn jako nárok soukromého práva, neboť jiný nárok v civilním řízení uplatnit nelze. Uplatněný nárok pokud by ovšem měl být hodnocena jako nárok soukromoprávní, je ovšem třeba hodnotit v kontextu základního principu soukromého práva s odkazem na ustanovení § 1 odst. 1 o.z. Žalovaný nesdílí představu žalobce, že jím vlastněný majetek podléhá odlišnému právnímu režimu, než soukromé vlastnictví jakékoli jiné osoby soukromého práva. Žalobce má poukazovat na dvě okolnosti, které by podle něho měly odůvodňovat odlišné právní hodnocení nakládání s majetkem žalovaného a tedy odlišná pravidla pro případné překonání jeho vlastnického nesouhlasu. Žalobce předně poukazuje na skutečnost, že žalovaný je vlastníkem pozemních komunikací, které podléhají režimu monopolního vlastnictví podle § 9 odst. 1 z. opk. Podle tohoto zákona může být vlastníkem pozemní komunikace tohoto typu pouze obec. Žalobce pak dovozuje z této monopolní povahy vlastnictví odlišný status, který by měl být právním důvodem pro odlišné posouzení právních podmínek pro poskytnutí souhlasu ze strany žalovaného, resp. jeho nahrazení rozhodnutím soudu. Citovaná úvaha ovšem nemůže obstát ze dvou důvodů. Z hlediska faktického je třeba přihlížet k tomu, že ve vlastnictví žalovaného není pouze pozemní komunikace, ale i pozemky pod ní. Pozemní komu