6 C 108/2023-142 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 16. 3. 2023 domáhala na žalované zaplacení částky 21 617,53 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 3. 10. 2013 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalované poskytla úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr ve 42 měsíčních splátkách po 2 126 Kč počínaje listopadem 2013. Žalovaná dohodnuté podmínky splácení neplnila a dostala se do prodlení s úhradou splátek. Žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila a dluh činí 19 832,53 Kč. Dále bylo ve smlouvě sjednáno, že v případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dnů má žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné splátky, o více než 30 dnů 13 % z dlužné splátky. Tuto pokutu žalobkyně vyčíslila ke dni podání žaloby na částku 1 785 Kč.2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že proti ní byla pro vymožení pohledávky žalobkyně vedena exekuce soudní exekutorkou , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, (dále jen „soudní exekutorka“), pod sp. zn. , spisová značka, , a to na základě nezpůsobilého exekučního titulu, nicotného rozhodčího nálezu č. j. , spisová značka, rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, (dále jen „rozhodčí nález“ či „exekuční titul“). Exekuce byla zastavena pro nepřípustnost dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to usnesením Okresního soudu Semilech č. j. , spisová značka, ze dne 16. 2. 2023 (dále jen „Usnesení“). Žalovaná poukazuje zejména na skutečnost, že předmětná exekuce byla zastavena z důvodu absolutní neplatnosti Smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 3. 10. 2013 (dále jen „Smlouva o úvěru“) pro rozpor s dobrými mravy, jakož i nedostatku pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález. Žalovaná tímto rozporuje výši úroku 13,23 % p. a., kterou žalobkyně ve svém návrhu nárokuje, když je nutné konstatovat, že žalobkyni daný nárok nevznikl, neboť Smlouva o úvěru včetně sjednané úrokové sazby byla sjednána v rozporu s dobrými mravy a je neplatná. Ze Smlouvy, respektive Oznámení o schválení úvěru, vyplývá, že poplatek za půjčení jistiny 25 000 Kč činí 64 292 Kč, tj. celková částka splatná klientem měla být 89 292 Kč splatná ve 42 měsících. Žalovaná má za to, že Smlouva je neplatná a v rozporu s dobrými mravy, když úroková sazba překračovala 157 % p. a. a RPSN ve výši 157,87 %, resp. se musí příčit dobrým mravům odměna ve výši 64 292 Kč za reálné poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč. Úroková sazba pak převyšuje více než 11x průměrnou úrokovou sazbu, která se v době uzavření Smlouvy pohybovala ve výši přibližně 14,18 %. Dané platí také o výši smluvních pokut 1 785 Kč, kterou žalobkyně nárokuje, když z Usnesení zřejmě vyplývá, že smluvní pokuty uvedené v neplatné Smlouvě o úvěru představují nepřiměřená smluvní ujednání, proto žalovaná daný nárok žalobkyně rozporuje. Pokud jde o výslednou jistinu ve výši 19 832,53 Kč, tak žalovaná uvádí, že ještě před samotným nařízením exekuce žalovaná žalobkyni uhradila celkem 6 382 Kč. Žalovaná má tak za to, že výsledná jistina vzhledem k tomu, že ji žalobkyně na základě Smlouvy o úvěru poskytla částku ve výši 25 000 Kč, činí celkem 18 618 Kč. Žalovaná má však za to, že nárok žalobkyně je již promlčen. Nadto žalovaná upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1784/2022- 167 ze dne 26. 1. 2023. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byla-li exekuce zastavena z jiného důvodu, než pro neplatnost rozhodčí smlouvy či doložky pro její netransparentnost (tj. např. pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy) a nedošlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu postupem podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pak rozhodčí nález má stále účinky pravomocného rozhodnutí. V případě žalované byla exekuce zastavena z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Do dnešního dne nebyl rozhodčí nález ve věci žalovaného zrušen a ani nebyla žalobkyní podána žaloba na jeho zrušení. Ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu žaloba žalobkyně nemůže obstát, neboť je zde mimo jiné překážka věci rozhodnuté. Žalovaná dále uvádí, že žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet. Ani skutečnost, že se žalobkyně v tomto řízení domáhá podstatně nižší částky, podstatně nižšího úroku i smluvní pokuty než v rozhodčím řízení, samozřejmě nemůže neplatnost smlouvy o úvěru zhojit. Neplatnost podle § 39 OZ byla vždy neplatností absolutní od samého počátku, přičemž posuzovaném případě se tato neplatnost vztahuje na celou Smlouvu o úvěru, neboť například posouzení úvěruschopnosti nelze vztáhnout jen na nějakou část smlouvy o úvěru, týká se smlouvy celé a při porušení této povinnosti je samozřejmě neplatná celá smlouva. Částečná neplatnost v takovém případě vůbec nepřichází v úvahu. Opačný postup by byl v rozporu se závaznou Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. SDEU přitom ve vztahu ke Směrnici zastává dlouhodobě výklad, že: „Směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který z úřední moci určil zneužívající povahu smluvního ustanovení, musí v rámci možností uplatnit vnitrostátní procesní pravidla tak, aby vyvodil všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají ze zjištění zneužívající povahy dotčeného ustanovení, aby se ujistil, že toto ustanovení není pro spotřebitele závazné.“ (rozsudek SDEU ze dne 30. 5. 2013 ve věci , fyzická osoba proti právnická osoba, ). Žalovaná v tomto ohledu odkazuje rozhodnutí SDEU sp. zn. C-377/14 ze dne 21. 4. 2016 ve věci , právnická osoba, proti , právnická osoba, ., kdy v bodu 100 tohoto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soud, který konstatuje, že několik klauzulí ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem má zneužívající povahu ve smyslu směrnice 93/13/EHS, musí vyloučit všechny zneužívající klauzule, a nikoli jen některé z nich. Vnitrostátní soudy mají pouze povinnost vyloučit použití zneužívající klauzule, aby vůči spotřebiteli nevyvolávala závazné účinky, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. V témže rozhodnutí v bodu 98 SDEU dále konstatoval, že: „vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, na němž spočívá ochrana zaručená spotřebitelům, ukládá tato směrnice členským státům povinnost – jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 – zajistit přiměřené a účinné prostředky „zabraňující dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli“. Pokud by přitom vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takových smlouvách, splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 uvedené směrnice by mohlo být ohroženo, jelikož by došlo k oslabení odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívajícího v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní“. Žalobkyní stanovenou výši úrokové sazby a RPSN, zejména v kombinaci se smluvními pokutami, nelze hodnotit jinak, než jako zneužívající klauzuli. Takovéto ujednání je v souladu s vnitrostátním právem absolutně neplatné. Na základě zneužívajícího ujednání se nelze domáhat jakéhokoli plnění. Moderace je tak vyloučena citovanou směrnicí a judikaturou SDEU. Z daného důvodu tak žalobkyni nelze přiznat ani sníženou úrokovou sazbu, nebo smluvní pokuty. Žalovaná připomíná, že judikatura k nepřiměřené výši úrokové sazby je sjednocená již od roku 2004. K nemravnosti smluvních pokut pak žalovaná odkazuje Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012. Minimálně od počátku roku 2012 tedy musela žalobkyně vědět, že Smlouva je absolutně neplatná. Žalobkyně je navíc profesionálem v oblasti poskytování úvěru, je součástí nadnárodní korporace, která půjčuje peníze v mnoha zemích. Žalobkyně má vlastní právníky i využívá advokátů. Lze naprosto vyloučit, že by žalobkyně při tvorbě úvěrových smluv a nastavení úrokových sazeb nezohlednila zákonné limity a judikaturu, nekonzultovala dané s právníky a nebyla upozorněna na skutečnost, že taková smlouva je neplatná. V neposlední řadě lze citovat aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/21 ze dne 27. 7. 2021, který přímo ve vztahu k žalobkyni uvádí: „Existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi byla něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti.“ Žalobkyně si byla dobře vědoma, že by v soudním řízení se svými nemravnými nároky neuspěla a že má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, což bylo důvodem, proč se svými nároky neobrátila na soud. Žalobkyně si proto nechala vydat rozhodčí nález soukromým rozhodčím soudem nezřízeným zákonem, který byl současně obchodním partnerem žalobkyně a byl na ní ekonomicky závislý. Účelem existence , právnická osoba, bylo pouze vydávání rozhodčích nálezů pro žalobkyni a její sesterskou společnost , právnická osoba, . Rozhodčí nález byl nicotný nej