23 C 24/2021-16 — Okresní soud v Sokolově

Předmětem řízení je žalobcem uplatněný nárok na zaplacení částky 8 535 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného nedoplatku z vyúčtování za poskytnuté služby. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z předložených listinných důkazů a informativního výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil následující skutkový stav. Na základě smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi žalobcem a žalovanou byla žalované předána žalobcem, coby vlastníkem bytové jednotky č. 69 o velikosti 2 + 1 ve 13. podlaží na adrese [adresa žalované], specifikovaná bytová jednotka do užívání, a to od [datum] do [datum]. Následně žalobce umožnil žalované užívat předmětnou nemovitost až do 22. 5. 2019, kdy žalovaná tuto nemovitost vyklidila. Ve shora uvedené smlouvě se žalobce rovněž zavázal vyúčtovat žalované služby spojené s užíváním předmětné bytové jednotky, a to jedenkrát ročně s tím, že [anonymizováno] nedoplatky na těchto službách budou splatné v termínech uvedených na konkrétních vyúčtováních. Z vyúčtování služeb spojených s užíváním bytové jednotky za období od [datum] do [datum] ze dne 25. 4. 2020 bylo zjištěno, že nedoplatek žalované za předmětné služby činí 13 535 Kč. Splatnost nedoplatku byla stanovena do 31. 7. 2020. Žalovaná však tento svůj nedoplatek uhradila pouze částečně, kdy v částce 8 535 Kč zůstal nedoplatek za služby i po datu splatnosti neuhrazen. Písemnou výzvou žalobce ze dne 8. 6. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě zbývající dlužné částky ve výši 8 535 Kč. Žalovaná však na učiněnou výzvu nereagovala a do dne vyhlášení rozsudku tuto částku neuhradila. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud aplikoval ustanovení § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), podle kterého se nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Podle § 2247 odst. 2, 3 o. z. zajistí pronajímatel po dobu nájmu pro nájemce nezbytné služby. Má se za to, že nezbytnými službami jsou dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod včetně čištění jímek, dodávky tepla, odvoz komunálního odpadu, osvětlení a úklid společných částí domu, zajištění příjmu rozhlasového a televizního vysílání, provoz a čištění komínů, případně provoz výtahu. Způsob rozúčtování cen a úhrady těchto služeb pak stanoví jiný právní předpis, konkrétně zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, podle kterého je poskytovatel služeb povinen vyúčtovat příjemci těchto služeb jím poskytované služby za zúčtovací období (dále jen„ zákon č. 67/2013 Sb.“) nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období. Podle § 2 písm. c) zákona č. 67/2013 Sb. je délka zúčtovací období nejvýše dvanáctiměsíční. Podle § 7 písm. c) zákona č. 67/2013 Sb., finanční vyrovnání provedou poskytovatel a příjemce služeb v dohodnuté lhůtě, nejpozději však ve lhůtě 4 měsíců ode dne doručení vyúčtování příjemci služeb. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud žalobě v celém rozsahu vyhověl. Uzavřením smlouvy byl mezi žalobcem a žalovanou založen nájemní vztah, na jehož základě vznikla žalobci mimo jiné povinnost přenechat žalované do dočasného užívání předmětnou bytovou jednotku, poskytovat služby s užíváním bytu spojené a vyúčtovat zálohy na poskytnutých službách. Žalované naopak vznikla povinnost hradit za užívání bytu žalobci nájemné a služby spojené s užíváním bytu. Nájem byl sjednán na dobu určitou do [datum], kdy následnými dodatky a automatickou prolongací došlo k jeho následnému prodloužení až do [datum], kdy žalovaná předmětnou bytovou jednotku vyklidila. Žalobce svým povinnostem vyplývajícím z nájemního vztahu dostál, když žalované předložil podrobné vyúčtování jednotlivých služeb za období od [datum] do [datum], a to s uvedením výše započtených záloh a celkového nedoplatku ve výši 13 535 Kč, se splatností do 31. 7. 2020. Jelikož žalovaná na uvedený nedoplatek uhradila pouze 5 000 Kč a žalobci i přes jeho písemnou výzvu ve stanoveném termínu zbývající část nedoplatku ve výši 8 535 Kč dobrovolně neuhradila a neučinila tak ani doposud, zavázal ji k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně nároku na úhradu úroků z prodlení ve výši 8,25 % z částky 8 535 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů podle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k plnému neúspěchu žalované je tak zřejmé, že této nárok na náhradu nákladů řízení nevznikl. Nicméně obdobný závěr je třeba v konkrétním případě učinit i vůči žalobci, neboť v souladu s dikcí výše uvedeného zákonného ustanovení je možné přiznat pouze tu náhradu nákladů, které jsou třeba k účelnému uplatňování nebo bránění práva. V daném případě je žalobcem město Sokolov, které disponuje právním odborem či oborem správy majetku. Jak vyplývá z informací o odboru právním uvedených na internetových stránkách města Sokolov, tento odbor zaměstnává celkem 15 osob v čele s kvalifikovaným vedoucím (nejsou-li počítáni zaměstnanci živnostenského úřadu), kdy je jako náplň činnosti tohoto odboru uvedeno rovněž zastupování města a městského úřadu před soudy či poskytování odborné pomoci ve věcech právní povahy ostatním útvarům městského úřadu. Do agendy odboru správy majetku (čítajícího celkem 14 zaměstnanců) pak spadá rovněž pronájem městských bytů. Předmětem řízení je zaplacení částky 8 535 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného nedoplatku z vyúčtování za poskytnuté služby. Jedná se přitom o věc, která není skutkově ani právně složitá, ale naopak, jak je soudu známo z úřední činnosti, jedná se o běžnou a opakující se agendu v rámci působnosti města Sokolov. V takové situaci je podle názoru soudu žalobce schopen ve vztahu k tomuto sporu kvalifikovaně hájit svoje práva. Ostatně ani sám žalobce v řízení netvrdil či neprokázal, že by kvalifikovaný vedoucí právního odboru či správy majetku nebyl schopen účinně v daném sporu hájit žalobcovy zájmy. Pokud se i přesto žalobce rozhodl v předmětné věci udělit plnou moc externímu právnímu zástupci, pak náklady vzniklé v souvislosti s tímto zastoupením nelze považovat za náklady účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. V neposlední řadě je třeba připomenout, že uvedený závěr soudu o neúčelnosti nákladů vynaložených žalobcem na externí právní zastoupení je podporován judikaturou Nejvyššího či Ústavního soudu, který v minulosti v obdobných věcech již rozhodoval (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3220/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 150/16).