16 C 263/2021-25 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně vůči žalovanému na zaplacení částky 21 589 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 21 589 Kč od 10. 3. 2019 do zaplacení z titulu nedoplatku ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), která následně pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však žalobkyni dosud ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav věci: 4. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] částku 15 000 Kč, žalovaný se zavázal předchůdkyni žalobkyně vrátit částku 19 745,45 Kč se splatností do 9. 3. 2019. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 15 000 Kč nepřezkoumala schopnost žalovaného splatit poskytnuté finanční prostředky. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala před podáním žaloby žalovaného k úhradě dlužné částky, přičemž žalovaný dosud žalobkyni na svůj dluh neuhradil ničeho. 5. Na základě shora uvedeného zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi žalobkyní jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 4. 1. 2022 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni. 8. V řízení pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a že předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, přičemž žalovaný žalobkyni dosud neuhradila ničeho. Částka 15 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalovanému výzvu k úhradu dluhu dne 9. 10. 2020, doručena žalovanému byla dne 14. 10. 2020 podle § 573 o.z., dne 15. 10. 2020 měl žalovaný plnit v souladu s § 1 958 odst. 2 o.z. a ode dne 16. 10. 2020 je žalovaný v prodlení. 9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku částečně vyhověl. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1 970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšnému žalovanému v částce 139 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalovaného odečetl od částečného úspěchu žalobkyně při výsledku 6% z částky 2 316 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 864 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 21 589 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy a žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. V projednávané věci žalobkyně podala tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a.t., neboť žalobkyně podává obdobné žaloby opakovaně, na ustáleném formulářovém vzoru, ve kterém uvádí obdobná skutková tvrzení lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, o uzavřené smlouvě a výši dlužných částek, přičemž tarifní hodnota v projednávané věci nepřevyšuje částku 50 000 Kč.