42 C 481/2021-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 4 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že pohledávku za žalovanou nabyla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní, jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel dne [datum] se žalovanou smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] [číslo], na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 3 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 10.2.2020, za poskytnutí úvěru se žalovaná zavázala k úhradě poplatku ve výši 2 692,80 Kč a smluvního úroku. K uzavření úvěrové smlouvy došlo elektronicky prostředky komunikace na dálku. Úvěr byl převeden z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované. Úvěr byl žalované prokazatelně poskytnut, ale přesto nebyl žalovanou do dnešního dne uhrazen ani z části. Ve smlouvě o úvěru byl sjednán smluvní úrok ve výši 40% ročně, dále zde byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky, poplatky za odeslání upomínek a účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání dlužné pohledávky, veškeré tyto nároky žalobkyně požaduje, a to v těchto částkách: - 3 000 Kč – dlužná jistina úvěru - 2 692,80 Kč – dlužný poplatek za poskytnutí úvěru - 1 604,38 Kč – dlužný kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 40% ročně z částky 3 000 Kč za období do 16.1.2020 do 17.5.2021 - 1 500 Kč – dlužná smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky 3 000 Kč za období od 11.2.2020 do 31.10.2020 - 352 Kč – dlužné účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání dlužné pohledávky Žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení v kapitalizované podobě v částce 442,54 Kč, a to za období od 11.2.2020 do 17.5.2021 z dlužné jistiny úvěru, dále úrok z prodlení z dlužné jistiny úvěru (tj. 3 000 Kč) za období od 20.7.2021 do zaplacení. Podání žaloby předcházelo zaslání předžalobní upomínky žalované. 2. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Předvolání bylo účastníkům doručeno v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů, dále jen„ o.s.ř.“ 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Žalobkyně předložila listinu nazvanou„ Smlouva o úvěru č. [anonymizováno] [číslo]“ ze dne [datum], která měla být dle tvrzení žalobkyně uzavřena distančně, prostředky elektronické komunikace na dálku (dále jen„ Smlouva“), která obsahuje jméno a příjmení žalované včetně jejího rodného čísla a adresy, dále číslo jejího bankovního účtu, telefonní číslo a emailovou adresu. Smlouva je dle úvodních ustanovení uzavřena v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Na základě Smlouvy měl být žalované poskytnut úvěr ve výši 3 000 Kč se splatností do 10.2.2020, poplatek za poskytnutí úvěru činí 2 692,80 Kč, úroková sazba činí 40% ročně a výše RPSN (roční procentní sazba nákladů) 9 936,40 %. Z článku III. Smlouvy lze dovodit způsob poskytnutí úvěru popsaný žalobkyní v žalobě, tedy Smlouva měla být uzavřena prostředky komunikace na dálku – prostřednictvím klientské zóny žalované na internetových stránkách předchůdkyně žalobkyně, před poskytnutím úvěru mělo dojít k registraci žalované, dokumenty jsou podepisovány prostřednictvím verifikačního kódu zaslaného v SMS zprávě. Ke Smlouvě doložila žalobkyně rovněž Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ze kterého se žalovaná dozvěděla základní informace týkající se spotřebitelského úvěru a jeho poskytovatele. Z potvrzení o bezhotovostní platbě ze dne 16.1.2020 soud dovodil, že částka 3 000 Kč byla toho dne poukázána na účet č. [bankovní účet] bez označení majitele účtu, platba je uskutečněna pod variabilním symbolem [číslo], což je rodné číslo žalované. Pohledávka za žalovanou byla z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], tuto smlouvu předložila žalobkyně i včetně přílohy tvořící seznam postupovaných pohledávek. Postoupení pohledávek bylo žalované prokazatelně oznámeno postupitelem i postupníkem. Žalobkyně dále předložila výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, po neúspěšných pokusech o kontaktování žalované, předala žalobkyně věc svému právnímu zástupci, což bylo žalované rovněž oznámeno přípisem ze dne 6.9.2021. Předžalobní výzva ze dne 1.11.2021 byla žalované zaslána prokazatelně 2.11.2021. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaná na svůj dluh neuhradila před podáním žaloby ničeho. Projekt fúze sloučením ze dne [datum] je pro datum svého vzniku ve věci irelevantní. 4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům za použití těchto právních předpisů: Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen„ o. z.“, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (který do právního řádu ČR zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, spotřebitelský úvěr následně poskytne, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s výše uvedenými pravidly, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v přiměřené lhůtě. 5. Žalobkyně neprokázala uzavření platného závazku v podobě úvěru mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, a to uzavřením Smlouvy distančním způsobem prostředky komunikace na dálku, neboť její předchůdkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalované. Právně tedy nelze aplikovat ustanovení o smlouvě o úvěru, tedy § 2395 a násl. o.z. Žalobkyně nepředložila žádná skutková tvrzení ani důkazy k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru, soud přitom splnění této povinnosti na straně poskytovatele úvěru před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumá z úřední povinnosti. Předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost uloženou jí v rámci ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť soudu neuvedla a nedoložila, zda zjišťovala faktickou výši příjmů a výdajů žalované (posuzování úvěruschopnosti je přitom činnost vysoce individuální, poskytovatel úvěru je povinen postupovat s odbornou péčí). Předchůdkyně žalobkyně porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované porušila její právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ji nadměrně zadlužují. Přes to, že žalovaná námitku neplatnosti Smlouvy nevznesla, vstupuje tato okolnost do závěrů soudu o neplatnosti Smlouvy dle ustanovení § 580 a § 588 o.z., neboť poskytnutí úvěru spotřebiteli bez zjištění jeho majetkových poměrů se zjevně příčí dobrým mravům a odporuje smyslu a účelu zákona o spotřebitelském úvěru, čímž zároveň zjevně narušuje veřejný pořádek, a sice ochranu společnosti před nadměrných zadlužováním spotřebitelů. K tomuto viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž soud, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14.3.2018, č. j. 8 Co 47/2018-50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání