7 C 203/2022-20 — Okresní soud v Sokolově

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 4 184,20 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba], a.s, jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 2 000 Kč, který se zavázala splatit nejpozději dne 12.06.2019 Smlouva byla uzavřena prostředky komunikace na dálku. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala prostřednictvím svého bankovního účtu, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Před poskytnutím úvěru byla prověřena úvěruschopnost žalované. Žalovaná se zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 184,20 Kč splatný v den splatnosti úvěru. Žalovaná nehradila úvěr řádně, když k dnešnímu dni neuhradila oproti poskytnuté částce ničeho, přestože byla k úhradě opakovaně upomínána. Žalovaná se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřila, k prvnímu jednání se bez omluvy nedostavila, nepožádala o odročení jednání. Žalobkyně skrze svého právního zástupce svou neúčast u nařízeného soudního jednání omluvila, nepožádala o odročení jednání, souhlasila s jednáním a rozhodnutím věci bez její účasti. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Soudu byla k důkazu předložena Smlouva o úvěru číslo [anonymizováno], která byla společností [právnická osoba], coby poskytovatelem úvěru, podepsána dne [datum] Na základě uzavřené Smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč a to formou zápočtu na pohledávku žalované vůči [právnická osoba]. Za poskytnutí úvěru se žalovaná zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně poplatek za poskytnutí úvěru a úrok v pevné výši 2 184 Kč (viz první strana Smlouvy). Celkovou dlužnou částku ve výši 4 247,76 Kč, odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroků a poplatků za služby spojené s úvěrem, se žalovaná zavázala uhradit do 12.06.2019. Ze Smlouvy soud zjistil, že při splatnosti úvěru ve lhůtě 29 dnů, činí roční procentní sazba spotřebitelského úvěru 10 536,30 %, zápůjční úroková sazba činí 40 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], tuto smlouvu předložila žalobkyně i včetně přílohy tvořící seznam postupovaných pohledávek a potvrzení o úhradě kupní ceny za postoupené pohledávky. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno postupníkem. Zjištěný skutkový stav posoudil soud podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen„ o. z.“, kdy smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (který do právního řádu ČR zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, spotřebitelský úvěr následně poskytne, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s výše uvedenými pravidly, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení § 2993 věty první o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o.z., avšak tuto Smlouvu považuje soud za neplatnou. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nesplnila povinnost uloženou jí v rámci ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť soudu nedoložila, zda zjišťovala faktickou výši příjmů a výdajů žalovaného. Žalovaný sice nevznesl námitku neplatnosti Smlouvy dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.3.2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. versus GK (C 679/18), je však zřejmé, že Soudní dvůr Evropské unie jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, tj. i bez námitky žalovaného, otázkou, zda věřitel posoudil náležitě úvěruschopnost žalovaného a pokud této povinnosti nedostál, vyvodit z takovéhoto porušení absolutní neplatnost smlouvy. V této věci má eurokonformní výklad národního práva (tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru) přednost. Poskytnutí peněžních prostředků žalované ve výši 2 000 Kč, které má soud za prokázané, je tedy s ohledem na neplatnost Smlouvy třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované částku ve výši 2 000 Kč, žalovaná žalobkyni neuhradil před podáním žaloby ničeho, částku 2 000 Kč tedy soud posoudil jakožto bezdůvodné obohacení žalované vzniklé z plnění bez právního důvodu. V této části tedy soud žalobě vyhověl. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož:„ Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalovaná byla poprvé vyzvána k plnění prokazatelně v rámci Upomínky ze dne 2.02.2021, písemnost byla žalovanému odeslána 2.02.2021, následujícího dne se písemnost mohla dostat do dispozice žalovaného, od 4.02.2021 tak byla žalovaná povinna plnit a ode dne následujícího, tj. od 5.02.2021 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena – viz výrok II rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně, nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal