7 C 323/2021-37 — Okresní soud v Sokolově

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 16 359,64 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Dále se domáhala zaplacení částky 9 860,2 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] mezi týmiž účastníky. Pohledávky za žalovaným byla na žalobkyni postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] dne [datum]. Žalovaný se k žalobě vyjádřil prostřednictvím svého opatrovníka, který poukázal na rozpor uvedených smluv o zápůjčce s dobrými mravy, a to s ohledem na sjednanou výši příslušenství zapůjčených částek. Soud provedl důkaz Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] a ze dne [datum], Smluvními podmínkami, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a předžalobní výzvou, a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným uzavřena Smlouva o zápůjčce, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 12000 Kč a žalovaný se ji zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 10 600 Kč (kapitalizovaný úrok ve výši 29 % p.a. v částce 2 146 Kč, poplatek za administrativní činnost 4 916 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 538 Kč) ve formě 60 týdenních splátek po 377 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, poslední splátku uhradil dne 19.03.2019 a právnímu předchůdci žalobkyně tak celkem uhradil částku 5 300 Kč. Dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným uzavřena Smlouva o zápůjčce, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 14 000 Kč a žalovaný se ji zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 283 Kč (kapitalizovaný úrok ve výši 29 % p.a. v částce 2 504 Kč, poplatek za administrativní činnost 5 652 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 127 Kč) ve formě 60 týdenních splátek po 439 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, poslední splátku uhradil dne 19.03.2019 a právnímu předchůdci žalobkyně tak celkem uhradil částku 16 120 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Dopisem ze dne 28.06.2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do 13.07.2021. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby jí užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] a dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 občanského zákoníku, na základě kterých právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 12 000 Kč a 14.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto zápůjčky včetně souhrnného poplatku splácet týdenními splátkami dle uzavřených smluv. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil a právnímu předchůdci žalobkyně za dobu trvání smlouvy uhradil na dluh pouze částku 5 300 Kč a v druhém případě částku 16 120 Kč, které právní předchůdce žalobkyně započetl zčásti na jistinu půjčky a zčásti na souhrnný poplatek. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na niž byly pohledávka za žalovaným v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupeny, nepochybně právo na vrácení jistin, nicméně smlouvy a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. I přestože k důkazu provedená smlouva o půjčce zjevně odkazuje svými formálními znaky na ustanovení obč. zák. týkající se smlouvy o zápůjčce, dospěl soud k závěru, že mezi smluvními stranami závazek dle uvedených ustanovení obč. zák. uzavřením uvedené smlouvy o půjčce nevznikl. Mezi stranami tedy ani nedošlo k poskytnutí spotřebitelského úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Důvodem tohoto závěru jsou shora citovaná ujednání obsažená ve smlouvě o zápůjčce. Podle nich měl žalovaný kromě částky samotné zápůjčky vrátit předchůdkyni žalobkyně i tzv. poplatek složený ze shora uvedených tří kalkulačních položek. Podle názoru soudu je ovšem nutno tento poplatek hodnotit jako ujednání o úroku, neboť jde fakticky o cenu poskytnutých peněz. Vyjít lze z faktu, že celá výše uvedeného poplatku představuje plnění, které je dlužník, v daném případě nepochybně spotřebitel, povinen vrátit s částkou samotné zápůjčky. Přehlédnout pak především nelze, že samotné rozdělení poplatku je naprosto formální: není například vůbec jasné, z jakého důvodu požaduje žalobkyně po žalovaném částku na administrativní činnost, ani v čem by taková činnost snad měla spočívat a zda byla žalobkyní, resp. její předchůdkyní skutečně provedena. Totéž lze konstatovat o částce za hotovostní inkaso splátek. Zde by mohla žalobkyně namítnout, že sám žalovaný souhlasil s tím, aby poskytnutou půjčku vracel prostřednictvím týdenních hotovostních splátek. Přesto ale žalobkyně nijak nezdůvodnila výši částky, kterou za tuto„ službu“ požaduje, tj. jak konkrétně byla vypočtena, a zejména zcela opomněla vysvětlit, z jakého důvodu požaduje tuto částku celou, když z jejích vlastních tvrzení je zjevné, že žalovaný celý svůj dluh neuhradil, a lze tedy na základě provedeného dokazování předpokládat, že ani předchůdkyně žalobkyně celou„ službu“ spočívající v hotovostním výběru týdenních splátek neposkytla. Dále je i z žalobních tvrzení evidentní, že sama žalobkyně částku poplatku považuje za celistvou. Žalobkyně tak sice uvedla, že vůči žalovanému eviduje část dluhu na„ jistině“ a část na dlužném poplatku, ale už neuvedla, z jakých konkrétních částek„ kalkulačních položek“ se uvedený dluh na poplatku má skládat. Uvedené rozdělení poplatku na„ kalkulační položky“ je tak zjevně formální i pro samotnou žalobkyni, kromě jeho uvedení ve smlouvě s ním již nijak dále v průběhu smluvního vztahu nepracuje, toto rozdělení poplatku se tak naprosto žádným způsobem neprojevuje v realitě závazku mezi smluvními stranami. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že ujednání o platbách nad rámec půjčené jistiny je v rozporu s dobrými mravy, a je proto podle § 39 obč. zák. neplatné. Ujednání o úrocích přitom podle názoru soudu představuje neoddělitelnou část smlouvy o půjčce, neboť soud nepochybuje, že by předchůdkyně žalobkyně coby právnická osoba podnikající na trhu spotřebitelských úvěrů bez takového ujednání žalované žádný úvěr neposkytla. Toto ujednání tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, což opět plyne i z její povahy smlouvy adhezního typu. Je-li pak nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Tyto závěry jsou ve svém základu aprobovány i rozhodovací praxí Krajského soudu v Plzni (srovnej rozsudek ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017). Výsledkem těchto úvah soudu je závěr, že žalovanému nevznikla jiná povinnost než žalobkyni (resp. její předchůdkyni) vrátit půjčenou jistinu ve výši 6 700 Kč v případě prvního případu a v případě druhém žalovaný na jistinu uhradil celkem částku 16.120 Kč, což je více než činí bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o půjčce jako celku představovalo všechno plnění předchůdkyně žalobkyně žalované plnění z neplatného právního úkonu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Výrokem II. shora soud ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 9 659,64 Kč (16 359,64 - 6700 = 9 659,64) a co do částky 9 860,2 Kč a včetně úroků a úroků z prodlení do 20.07.01 .2021 žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s