23 C 36/2023-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky 1 163 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného pojistného a nákladů na vyhotovení a zaslání upomínek. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. 4. Účastníci řízení se písemně dohodli, že žalobkyně počínaje dnem 21. 4. 2021 pro případ způsobení škody provozem motorového vozidla tovární značky Mzda, model 3, poskytne žalovanému nebo třetí osobě v této dohodě specifikované plnění. Za tento závazek žalobkyně měl žalovaný od 21. 4. 2021 platit žalobkyni půlročně cenu 1 946 Kč, a to vždy ke 21. dni v měsíci dubnu a říjnu. Doba trvání této dohody nebyla sjednána. Za součást předmětné dohody byl v jejím textu označen rovněž dokument s názvem„ Pojistné podmínky VPP RH -980/19“, (dále jen„ pojistné podmínky“). Žalovaný však účastníky řízení dohodnutou cenu ke dni 21. 10. 2021 neuhradil. Na tuto skutečnost byl žalovaný upozorněn písemnou upomínkou žalobkyně ze dne 6. 12. 2021. Přestože žalovaný nijak nezpochybnil existenci nároku žalobkyně na úhradu jí požadované ceny, ani nerozporoval skutečnost, že předmětná cena nebyla uhrazena, z ničeho nevyplynulo, že by žalobkyni do dne vyhlášení rozsudku na žalobou nárokovanou částku cokoliv uhradil. 5. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud aplikoval ustanovení § 2782 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), podle kterého má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Podle § 2783 odst. 2 o. z. je-li ujednáno běžné pojistné, je splatné prvního dne pojistného období. Podle § 12 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, pojištění odpovědnosti podle tohoto zákona zaniká dnem následujícím po marném uplynutí lhůty stanovené pojistitelem v upomínce k zaplacení pojistného nebo jeho části, doručené pojistníkovi; tato lhůta nesmí být kratší než 1 měsíc a upomínka pojistitele musí obsahovat upozornění na zánik pojištění odpovědnosti v případě nezaplacení dlužného pojistného a o této upomínce pojistitel současně informuje osobu uvedenou v pojistné smlouvě jako vlastník tuzemského vozidla, jde-li o osobu odlišnou od pojistníka; lhůtu stanovenou pojistitelem v upomínce k zaplacení pojistného nebo jeho části lze před jejím uplynutím dohodou prodloužit. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1751 odst. 1 o. z. část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2050 o. z. je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud žalobě částečně vyhověl. 7. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena pojistná smlouva o odpovědnosti z provozu motorového vozidla na dobu neurčitou, kde žalobkyně vystupovala v postavení pojistitele a žalovaný jako pojistník. Pojistné období bylo sjednáno jako pololetní s počátkem pojištění od 21. 4. 2021. Žalovaný porušil svoji povinnost vyplývající z mezi ním a žalobkyní uzavřené pojistné smlouvy, a to když ve lhůtě splatnosti do 21. 10. 2021 neuhradil sjednané pojistné ve výši 1 946 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný ani přes upomínku žalobkyně dlužné pojistné neuhradil, zavázal jej soud k úhradě v tomto řízení žalobkyní požadované dlužné částky představované poměrnou částí neuhrazeného pojistného za období od 21. 10. 2021 do 28. 1. 2022 ve výši 863 Kč, a to včetně kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 79,17 Kč v souladu s návrhem žalobkyně, od 29. 1. 2022 do 9. 11. 2022, svým rozhodnutím. 8. Ve vztahu k žalobkyní požadovanému poplatku za vyhotovení a odeslání„ upomínky k zaplacení dlužného pojistného“ ve výši 300 Kč soud uvádí, že povinnost hradit paušalizované náklady za zaslání upomínky k plnění nebyla mezi účastníky v předmětné pojistné smlouvě sjednána. Ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit náklady spojené s vymáháním dlužného pojistného bylo uvedeno v pojistných podmínkách žalobkyně připojených k předmětné pojistné smlouvě, podle kterých mohla žalobkyně pro případ nezaplacení pojistného včas a ve správné výši na žalovaném požadovat„ úrok z prodlení a náklady spojené s upomínáním a vymáháním tohoto pojistného“. Výši těchto nákladů spojených s vymáháním dlužného pojistného žalobkyně poté paušálně vyčíslila v „ Sazebníku nákladů u produktů neživotního pojištění“ (účinného od 1. 6. 2019), a to jako 300 Kč za„ Upomínku k zaplacení dlužného pojistného“. Tento sazebník však nebyl v účastníky uzavřené pojistné smlouvě označen jako dokument tvořící její nedílnou součást. Z uvedeného vyplývá, že požadavek žalobkyně na úhradu poplatku za vyhotovení a odeslání upomínky dlužného pojistného, kdy výše tohoto poplatku byla paušalizována v separátním sazebníku, a to bez konkrétní specifikace uvedeného poplatku v účastníky sjednané pojistné smlouvě, nemůže obstát. 9. V souvislosti s absencí vyčíslení reálných nákladů vzniklých vyhovením a zasláním upomínky žalovanému a jejich nahrazení paušalizovaným poplatkem je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 852/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011) označuje smluvní pokutu jako paušalizovanou náhradu škody, kdy sjednání takové paušalizované náhrady škody je třeba v rámci tuzemské právní úpravy chápat právě jako ujednání o smluvní pokutě. V projednávané věci tak žalobkyní požadovaný paušalizovaný poplatek odpovídá svým charakterem ujednání o smluvní pokutě za porušení sjednané povinnosti žalovaného řádně hradit pojistné. Skutečnost, že žalobkyně spojuje tento paušální poplatek s písemnou upomínkou, na daném závěru nemůže nic změnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019). 10. Dále je třeba připomenout, že žalovaný se v předmětném smluvním vztahu nacházel v postavení spotřebitele. Je pravdou, že část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy, ale ani uplatnění obchodních podmínek není neomezené a výše uvedená relevantní právní úprava stanovuje základní limity, jejichž porušení, zejména ve vztahu ke spotřebiteli jako slabší straně, sankcionuje absolutní neplatností. 11. Soud rovněž doplňuje, že ochrana spotřebitele je výrazem ústavního principu rovnosti, a to v jeho materiálním pojetí. I v případech, kdy zákonodárce slabší smluvní stranu nezvýhodnil výslovně, aby dal pro konkrétní situaci přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který právo aplikuje, prostor pro řešení disproporcí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03). V tomto kontextu pak ve vztahu ke smlouvám uzavíraným s