7 C 254/2023-24 — Okresní soud v Sokolově

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 35 311,86 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne [datum] mezi společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Dále se domáhala zaplacení částky 48 717,77 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] mezi týmiž účastníky. Pohledávky za žalovaným byly na žalobkyni postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] dne [datum]. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud provedl důkaz Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a ze dne [datum], zákaznickými kartami- žádostmi o úvěr, Smluvními podmínkami, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], sezamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a předžalobní výzvou a k ní náležejícím podacím lístkem, a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se jí zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 29 172 Kč ve formě 15 měsíčních splátek po 3 945 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, poslední splátku uhradil dne 3.05.2021 a právnímu předchůdci žalobkyně tak celkem uhradil částku 9 418,43 Kč. Dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 20 000 Kč a žalovaný se jí zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 20 593 Kč ve formě 15 měsíčních splátek po 2 707 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, poslední splátku uhradil dne 3.05.2021 a právnímu předchůdci žalobkyně tak celkem uhradil částku 4 461,57 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným na žalobkyni a tuto skutečnost oznámil žalovanému dopisem ze dne 16.12.2022. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 1.06.2023, avšak bezúspěšně. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření smluv o úvěru ve smyslu § 2 395 o.z., která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi žalobkyní jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědny. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Mezi právní předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] a dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě kterých právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a 30 000 Kč, žalovaný se zavázal tyto prostředky včetně souhrnných poplatků splácet měsíčními splátkami dle uzavřených smluv. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, právnímu předchůdci žalobkyně za dobu trvání smlouvy uhradila na dluh pouze částku 9 418,43 Kč a v druhém případě částku 4 461,57 Kč, které právní předchůdce žalobkyně započetl zčásti na jistinu půjčky a zčásti na souhrnný poplatek. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na niž byly pohledávka za žalovaným v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupeny, nepochybně právo na vrácení jistin, nicméně smlouvy a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodování praxe Ústavního soudu. V projednané věci pak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne [datum] a dne [datum] je absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z., který spočívá v nepřiměřené výši sjednaných souhrnných poplatků za poskytnutí úvěru, které tvoří úrok ve výši 23,79% ročně, případně 24,36% ročně a jednorázový poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní splácení ve výši 5 808 Kč, respektive 3 872 Kč. Obě uvedené položky jsou příjmem žalobkyně za poskytnutí finančních prostředků žalovanému a jedná se tedy fakticky v jejich souhrnu o smluvní úrok. Souhrnný poplatek ve výši 9 418,43 Kč a v druhém případě částku 4 461,57 Kč v projednané věci činí více než 100 % z poskytnuté jistiny. V součtu se sjednaným úrokem tak celkový příjem žalobkyně za poskytnutí prostředků byl sjednán ve výši dosahující 100 % ročně. Hranicí mravnosti úroku je pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trojnásobek obvyklé roční úrokové míry poskytované bankami v době sjednání úvěru (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ke zjištění obvyklé úrokové míry spotřebitelského úvěru slouží např. statistika ČNB dostupná na webových stránkách ČNB - Tabulka B1.5: Roční procentní sazba nákladů korunovaných úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR. V době uzavření předmětné smlouvy o úvěru činila průměrná obvyklá úroková míra 7,92% ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková sazba 100 % ročně přesahuje obvyklý úrok mnohonásobně. Jednotlivá ujednání předmětné smlouvy o úvěru jsou pak provázaná a nelze jej od sebe oddělit, neboť bez sjednání nepřiměřené vysokého souhrnného poplatku by žalobkyně finanční prostředky žalovanému zcela jistě neposkytla, uvedená smlouva je tedy absolutně neplatná jako celek pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 50 odst. 1 o.z. a § 588 o.z. Poskytnutí finančních prostředků žalované bez existence platné smlouvy je s ohledem na shora uvedené nutné posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2 991 o.z. Předchůdkyně žalobkyně přitom poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, žalovaný dosud uhradil na svůj dluh 9 418,43 Kč, a tedy se bezdůvodně obohatil o částku 20 581,57 Kč. Dále předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, žalovaný dosud uhradil na svůj dluh 4 461,57 Kč, a tedy se bezdůvodně obohatil o částku 15 538,43 Kč. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 2.06.2023 výzvy k úhradě dluhu, dne 5.06.2023 byla výzva žalovanému doručení podle § 573 o.z., dne 6.06.2023 měl žalovaný plnit a od 7.06.2023 je v prodlení podle § 1 958 o.z. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě částečně vyhověl výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť každý z účastníků měl úspěch cca z 50 %.