23 C 239/2024-29 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 3 926 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy uzavřené dne , datum, mezi žalobkyní a žalovanou.2. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu.3. Žalobkyně je akciovou společností, která ke dni 8. 1. 2024 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka. Dále soud zjistil, že byl vypracován písemný návrh dohody žalobkyně s žalovanou o tom, že žalobkyně dočasně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, které žalovaná žalobkyni vrátí do 7. 2. 2024, jakož i žalobkyni do uvedeného data uhradí další poplatky. Pro případ, že by žalobkyni nebyly dočasně poskytnuté peněžní prostředky ve stanoveném termínu žalovanou vráceny, mělo být žalobkyní a žalovanou dohodnuto oprávnění žalobkyně požadovat po žalované úhradu peněžní sankce ve výši 0,1 % denně z dočasně poskytnutých a nevrácených peněžních prostředků. Rovněž mělo být dohodnuto oprávnění žalobkyně požadovat po žalované úhradu nákladů spojených s upomínáním žalované. Žalobkyně dne 8. 1. 2024 převedla ve prospěch bankovního účtu žalované peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Z ničeho nevyplynulo, že by žalovaná žalobkyni na vznesený nárok cokoliv uhradila.4. Z provedených důkazů však soud nezjistil, že by se žalobkyně a žalovaná tak, jak je uvedeno v bodě 3. tohoto rozsudku, skutečně dohodly.5. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti a po jejich právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo vzdor důkazní povinnosti žalobkyně prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), (či jakákoliv jiná smlouva) žalobkyní tvrzeného obsahu, resp. že by v řízení byla prokázána vůle žalované uvedenou smlouvu uzavřít (§ 551 o. z.). Následkem nesplnění takové povinnosti je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci předmětného (a pro úspěch ve věci zcela stěžejního) tvrzení žalobkyně, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.6. V souladu popsaným závěrem soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaná povinny si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu poskytly, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 3 000 Kč.7. Ve vztahu k prodlení žalované s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná byla k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 3 000 Kč vyzvána ke dni 28. 5. 2024. § 1958 o. z.).8. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 3 000 Kč spolu s úrokem z prodlení, v souladu s návrhem žalobkyně, kapitalizovaným částkou 21,82 Kč a ve výši 14,75 % ročně z částky 3 000 Kč od 29. 5. 2024 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu žalobkyně zamítl.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 787 Kč, přičemž tato částka představuje 52,82 % z jejich celkové výše 1 489 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně ve výši 76,41 % byl odečten od úspěchu žalovaného ve výši 23,59 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.