23 C 338/2024-21 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky 6 707,81 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené dodávky elektřiny a s ní souvisejících služeb, jakož i poplatku za upomínky.2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1063 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Z předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu.4. Žalobkyně a žalovaný se dne , datum, písemně dohodli, kdy součástí této dohody byly mimo jiné ceníky a listiny označené jako „Všeobecné obchodní podmínky dodávky plynu“, (dále jen „obchodní podmínky“), že žalobkyně bude do odběrného místa na adrese , adresa, , (dále jen „odběrné místo“), dodávat elektřinu a s její dodávkou související služby, přičemž žalovaný bude za odběr dodané elektřiny včetně souvisejících služeb hradit v cenících žalobkyně a Energetickým regulačním úřadem stanovenou cenu. Úhrada ceny byla sjednána zálohově a formou vyúčtování, a to v termínu vyznačeném na konkrétním vyúčtování, popř. oznámení o výši záloh. Doba trvání této dohody nebyla sjednána. V odběrném místě bylo za období od 5. 5. 2023 do 22. 8. 2023 spotřebováno 398 kWh v ceně (po odečtení uhrazených zálohových plateb) 6 467,81 Kč (včetně souvisejících služeb), kdy k úhradě této ceny byl žalovaný žalobkyní vyzván do 18. 9. 2023. Z ničeho nevyplynulo, že by žalovaný do dne vyhlášení rozsudku žalobkyni na žalobou vznesené nároky cokoliv uhradil.5. Na takto zjištěný skutkový stav soud aplikoval ustanovení § 1746 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), podle kterého si strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Podle § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), (dále jen „energetický zákon“), se smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník nebo výrobce elektřiny se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice. Podle § 419 o. z. platí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1751 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud žalobě částečně vyhověl. Mezi žalobkyní a žalovaným byly uzavřeny nepojmenované smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny (§ 1746 o. z. ve spojení s § 50 odst. 2 energetického zákona). V rámci předmětných závazků vystupovala žalobkyně jako obchodník s elektřinou a žalovaný jako zákazník. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Uzavřenou smlouvou se žalobkyně zavázala dodat do odběrného místa sdružené služby dodávky elektřiny a žalovaný se zavázal za dodané sdružené služby dodávky elektřiny řádně a včas platit sjednanou a právními předpisy regulovanou cenu. Žalovaný však ve lhůtě splatnosti do 18. 9. 2023 cenu ve výši 6 467,81 Kč neuhradil (§ 1958 o. z.). Jelikož tak žalovaný učinil v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z účastníky uzavřené smlouvy, zavázal jej k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně úhrady úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 467,81 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.).7. Ve vztahu k žalobkyní uplatněnému nároku na úhradu peněžních prostředků ve výši 240 Kč jako poplatku „za upomínku“ soud uvádí, že povinnost hradit uvedený poplatek nebyla v textu předmětné smlouvy sjednána. Ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit předmětný poplatek byla uvedena pouze v obchodních podmínkách žalobkyně tak, že „za doporučenou upomínku s výzvou k úhradě jakékoliv splatné platby jsme oprávněni vám účtovat poplatek ve výši 240 Kč.“ Z uvedeného vyplývá, že požadavek žalobkyně na úhradu předmětných poplatků, kdy výše těchto poplatků byla paušalizována v obchodních podmínkách žalobkyně, a to bez konkrétní specifikace uvedeného poplatku v účastníky uzavřené smlouvě nemůže obstát.8. V souvislosti s absencí vyčíslení reálných nákladů za upomínku a jejich nahrazení paušalizovanými poplatky je třeba uvést, že v tomto případě předmětný paušalizovaný poplatek odpovídá svým charakterem ujednání o smluvní pokutě (§ 2048 o. z.). Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 852/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011) označuje smluvní pokutu jako paušalizovanou náhradu škody, kdy sjednaní takové paušalizované náhrady škody je třeba v rámci tuzemské právní úpravy chápat právě jako ujednání o smluvní pokutě. Skutečnost, že žalobkyně spojuje tento paušální poplatek s písemnou upomínkou, na daném závěru nemůže nic změnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019).9. Dále je třeba připomenout, že žalovaný se v předmětném smluvním vztahu nacházel v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Je pravdou, že část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy (§ 1751 o. z.). Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené a výše uvedená relevantní právní úprava stanovuje základní limity, jejichž porušení, zejména ve vztahu ke spotřebiteli jako slabší straně, sankcionuje absolutní neplatností.10. K uvedenému soud rovněž doplňuje, že ochrana spotřebitele je výrazem ústavního principu rovnosti, a to v jeho materiálním pojetí. I v případech, kdy zákonodárce slabší smluvní stranu nezvýhodnil výslovně, aby dal pro konkrétní situaci přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který právo aplikuje, prostor pro řešení disproporcí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03). V tomto kontextu pak ve vztahu ke smlouvám uzavíraným se spotřebitelem Ústavní soud zdůraznil zásadu poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, kterou aplikoval ve formě tzv. principu důvěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06).11. V návaznosti na v předchozím odstavci konstatovanou judikaturu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dovodil, že se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Smluvní ujednání tak musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text či nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. V souvislosti s obchodn