8 C 121/2024-35 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 23.4.2024 domáhá zaplacení částky 10 640 Kč a úroku úrok z prodlení z částky 9800 Kč od 25.10.2023 do zaplacení ve výši 15 % z titulu neplacení úvěru sjednaného dle smlouvy o úvěru ze dne , datum, , na základě které žalovaný obdržel bezhotovostně stejného dne částku 7 000Kč, kterou se zavázal vrátit společně se 40% úrokem měsíčně z jistiny, což žalovaný nesplnil ani po předžalobní výzvě. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru za prokázaný, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil.3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast při soudním jednání a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaný se k prvnímu jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavil a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř.4. Soud z obsahu spisu a z provedených důkazů dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný podepsali komunikačními prostředky na dálku dne , datum, smlouvu o úvěru, kdy žalovanému byla na účet č. , č. účtu, dne 21.6.2023 zaslána částka 7000Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal zaplatit vedle jistiny úrok ve výši 40% měsíčně z jistiny, RPSN spotřebitelského úvěru činilo dle smlouvy 5511.44 %. Před poskytnutím úvěru žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný na půjčku ničeho nesplatil. Před podáním žaloby pak žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky.5. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují shora uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto žádné konkrétnější skutečnosti v žalobě netvrdí (obecně uvádí, že předchůdkyně posoudila před poskytnutím zápůjčky s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet, zejména provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy), k prokázání této skutečnosti doložila k žalobě kopii OP žalovaného a výpisy z jeho účtu. Povinnost posoudit úvěruschopnost je však objektivní, poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně pak nedoložila a tudíž i neprokázala, že by nějaké prověřovací úkony k ověření úvěruschopnosti žalovaného činila. Žalobkyně pak tím, že se nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a výši sjednané odměny a jiném právním posouzení a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.6. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaný jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřeli smlouvu o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalované poskytnuta částka celkem 7 000Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy ve soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu úvěru s dobrými mravy, kdy s ohledem na skutkové závěry a ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soud ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18) lze uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelských úvěrů řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle §87 ZSÚ. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z. pro nepřiměřenou výši sjednaného úroku a RPSN (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2017, sp.zn. 20 Cdo 1387/2016, 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018).7. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Lze tedy shrnout, že v případě aplikace ustanovení §87, odst.1 ZSÚ nelze uvažovat o přiznání úroku z prodlení, jako by tomu bylo u běžného bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla v rámci úvěru poskytnuta na jistině částka 7 000 Kč, žalovaný nevrátil ničeho, proto je povinen vrátit částku 7 000 Kč, přičemž za dobu přiměřenou možnostem žalovaného vzhledem k obecné povaze úvěru postupně splácet půjčenou částku a ohledem na principy ochrany spotřebitele soud považuje rozložení jistiny do 10 splátek, a to ve smyslu ustanovení §1931 o.z. pod ztrátou výhody splátek, čemuž pak odpovídá výrok I.8. Ve zbývajícím rozsahu ( o částku o 2800 Kč, úrok z prodlení z částky 9800 Kč od 25.10.2023 do zaplacení ve výši 15 % a částku 840Kč ) soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť tyto další nároky uplatněné žalobkyní nad rámec přiznané části jistiny úvěru vycházejí ze smlouvy, kterou soud posoudil jako absolutně neplatnou (výrok II).9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 341,85 Kč, přičemž tato částka představuje 15,18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení včetně příslušenství v rozsahu 57,59 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,41 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 640 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč