10 C 103/2025-30 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu Smlouvy o úvěru , anonymizováno, ze dne , datum, , na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěrový limit a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 411 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30 dnů. Jelikož žalovaný přes tuto výzvu neuhradil svůj dluh, rozhodla se žalobkyně odstoupit od smlouvy se splatností ke dni 30. 9. 2024. K úhradě dluhu žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní výzvou ze dne 9. 1. 2025.2. Žalovaný se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Smlouvou o spotřebitelském úvěru , anonymizováno, ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr, kdy část byla účelová k nákupu zboží u obchodníka , právnická osoba, , a to televize v ceně 22 391 Kč, na kterou měl být čerpán úvěr v plné výši, a dále část neúčelová, a to do úvěrového limitu 30 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 25,59 % ročně, RPSN činila 25,6 %. Žalovaný se zavázal splácet úvěr ve splátkách ve výši 2 299 Kč. Součástí smlouvy bylo rovněž ujednání o pojištění ve výši 112 Kč měsíčně. Smlouvou se dále žalobkyně zavázala vydat žalovanému Kartu , právnická osoba, , ke které byly dále sjednány podmínky platebních služeb. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyní doložena pouze interní zpráva o posouzení úvěruschopnosti, podle které měl žalovaný disponovat mzdou/platem ve výši 50 000 Kč měsíčně s výdaji za bydlení 2 300 Kč a dalšími splátkami úvěrů ve výši 11 386 Kč, přičemž tyto údaje nebyly žádným způsobem doloženy. I v samotné zprávě je přitom uvedeno, že zdroj, ze kterého byly příjmy a výdaje zjištěny je třeba vždy doložit. Čerpání úvěru bylo žalobkyní potvrzeno interním výpisem podepsaným předsedkyní představenstva, kdy s ohledem na absenci tvrzení žalovaného vzal soud z tohoto potvrzení za prokázané, že žalovaný čerpal úvěr celkem ve výši 65 458 Kč a na tento úvěr uhradil částku 33 994,52 Kč. Dopisem ze dne 1. 10. 2024 bylo doloženo odstoupení žalobkyně od smlouvy a oznámení o zániku pojištění. Současně byl žalovaný vyzván k úhradě částky 48 034,22 Kč. Výzvou ze dne 9. 1. 2025 zaslanou právním zástupcem žalobkyně bylo prokázáno, že žalovaný byl k úhradě dále vyzván ve lhůtě 7 dnů od její datace, přičemž tato výzva byla dle potvrzení odeslána dne 13. 1. 2025.4. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle ustanovení § 1 písm. b) zák. č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru.6. Podle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. V dané věci žalobkyně prokázala uzavření smlouvy a čerpání úvěru žalovaným, které tento nijak nerozporoval. Nebylo však prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy relevantním způsobem dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. V předložené zprávě o posouzení úvěruschopnosti je sice uvedeno, že žalovaný pobíral mzdu/plat ve výši 50 000 Kč měsíčně čistého, s výdaji za bydlení 2 300 Kč a dalšími splátkami úvěrů ve výši 11 386 Kč. Zároveň je však z uvedené zprávy zřejmé, že tato informace měla být žalobkyní ověřena, přičemž z prázdných kolonek u způsobu ověření je zřejmé, že se tak nestalo (viz také poznámka „Vždy přikládáme zdroj, ze kterého byly zjištěny příjmy a výdaje“). Z toho je tedy zřejmé, že žalobkyně se posouzením otázky úvěruschopnosti důkladně (tedy nikoliv jen povrchně či symbolicky) nezabývala, když se spokojila s pouhým tvrzením žalovaného o čistém měsíčním příjmu 50 000 Kč měsíčně a či výdajích 2 300 Kč měsíčně. I tyto samotné údaje přitom na první pohled budí pochybnosti s ohledem na potřebu žalovaného financovat pořízení televizoru ze 100% úvěru. Žalobkyni přitom nic nebránilo vyžádat si minimálně potvrzení o příjmech žalovaného či jeho výpis z bankovního účtu, jak jí ostatně ukládá její vlastní formulář. Pokud se jedná o námitku žalobkyně, že žalovaný úvěr po dobu 11 měsíců splácel, má soud za to, že tato námitka není na místě. Obecně, ale i z vlastní činnosti soudu, je známo, že i v době předlužení jsou dlužníci schopni poměrně dlouhou dobu dluhy splácet, kdy tento stav udržují čerpáním dalších úvěrů, půjček od rodiny či známých, či odkládáním jiných povinných plateb (sociální a zdravotní pojištění, nájemné apod.). Je to přitom právě porušování povinností prověřovat úvěruschopnost dlužníků, které umožňuje udržování a prohlubování tohoto stavu, což vede ke zvyšování dluhové zátěže spotřebitelů a poškozování dalších věřitelů. Skutečnost, že žalovaný následně nějaký čas splácel, pak především nic nemění na tom, že žalobkyně zjevně porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto směru je třeba připomenout, že podle rozsudku Soudního dvora EU sp. zn. C679/18 má prohlášení uzavřené smlouvy na neplatnou sankční charakter, přičemž sankce musí být vždy účinná, přiměřená a odrazující. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zjevně rezignovala na řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet a toto prověření provedla pouze symbolicky (dokonce v rozporu s vlastní metodikou), shledal soud za zcela přiměřené prohlásit sjednanou smlouvu za neplatnou. Proto soud uložil žalovanému povinnost vrátit poskytnutou jistinu na základě ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy tuto dále ponížil o částky, které již byly žalovaným na úvěr uhrazeny. Soud uložil žalovanému plnit ve lhůtě tří dnů, když ze strany žalovaného nebyly tvrzeny žádné okolnosti, které by soudu umožňovaly určit plnění ve splátkách či v konkrétním delším časovém horizontu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, tj. i v části úroků z prodlení, když k prodlení žalovaného doposud nedošlo, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, podle kterého nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 164,18 Kč, přičemž tato částka představuje 24,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,41 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37,59 %), a to při zohlednění příslušenství vyčísleného ke dni vyhlášení, viz např. VS v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 507/2005. Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 762 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 44 022,36 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrh