22 C 64/2025-39 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení pohledávky v celkové výši 18 810 Kč sestávající z postoupené pohledávky ve výši 10 00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % od 26. 4. 2024 do zaplacení, částky 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % od 26. 4. 2024 do zaplacení, částky 3 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % od 26. 4. 2024 do zaplacení, částky 800 Kč, částky 600 Kč, částky 500 Kč a částky 3 010 Kč mající původ v úvěrové smlouvě uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, ) a žalovanou dne , datum, č. , anonymizováno, , jejíž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč a povinnost vrátit úvěr do 30 dnů i s úroky ve výši 300 Kč a poplatkem za úvěr ve výši 3 600 Kč, tj. celkem 13 900 Kč, přičemž žalovaná ani po urgenci na úvěr nevrátila ničeho.2. Žalovaná se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřila.3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast při soudním jednání a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaná se k prvnímu jednání, ačkoliv měla řádně doručeno, bez omluvy nedostavila a zůstala tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101 odst. 3 o.s.ř.4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů, důkazy pak soud hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují níže uvedené skutkové závěry. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalované (viz též právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto žádné konkrétnější skutečnosti v žalobě netvrdí, k prokázání této skutečnosti neoznačila žádné skutečnosti. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovanou. Žalobkyně v souvislosti s úvěruschopností nedoložila žádné důkazy prokazující, že úvěruschopnost byla předchůdkyní zkoumána. Žalobkyně pak tím, že se nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované, výši sjednaného úroku (RPSN) a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni v podobě jiného právního posouzení.5. Soud má pak za prokázané následující závěry o skutkovém stavu, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, s žalovanou sjednaly komunikačními prostředky na dálku dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, , kdy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na její bankovní účet a žalovaná se zavázala je vrátit do 30 dnů i s úroky ve výši 300 Kč a poplatkem za úvěr ve výši 3 600 Kč, tj. celkem 13 900 Kč při RPSN úvěru 5 395.58 %. Zkoumaní úvěruschopnosti žalované nebylo tvrzeno ani doloženo. Žalovaná na úvěr nevrátila ničeho. Pohledávku vyplývající ze smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 7. 2024, která tuto pohledávku postoupila dne 22. 7. 2024 na žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 17. 1. 2025, současně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky.6. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel dle § 3 odst. 1), písm. d) ZSÚ a žalovaná jako spotřebitel dle § 419 o. z. ve smyslu ustanovení § 1810 a násl a § 2390 a násl. o. z. a § 2 odst.1 ZSÚ uzavřeli smlouvu o zápůjčce – spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalované poskytnuta částka 10 000Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy.7. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18. V daném případě žalobkyně k úvěruschopnosti žalované nic rozhodného netvrdila a žádné podklady nedoložila. Žalobkyně ve smyslu ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či sp. zn. III. ÚS 4129/18) tedy neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelských úvěrů řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) a § 86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle § 87 ZSÚ.8. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z., když sjednaný poplatek, který je nutné v kontextu smlouvy vyhodnotit jako cenu za úvěr, a tímto poplatkem je zastírána skutečná výše úroku za úvěr. Výše úroku dle RPSN pak cca více než 611 x přesahovala obvyklou RPSN (8,83 %) poskytovaný bankami, což je nutné ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018) jako nemravné. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že ujednání o platbách nad rámec půjčené jistiny je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a je proto podle ustanovení § 588 o. z. neplatné. Ujednání o úrocích a dalších poplatcích přitom představuje neoddělitelnou část smlouvy o úvěru. Toto ujednání tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Je-li pak nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání.9. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá pak se vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaná obdržela a co na ně právní předchůdkyni žalobkyně či nyní žalobkyni případně vrátila, přičemž pokud soud ve věci dovodil i neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti žalované, je v tomto ohledu nutné vycházet z ustanovení § 87 ZSÚ.10. Podle ustanovení § 87 odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o. z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Lze tedy shrnout, že v případě aplikace ustanovení § 87 odst.1 ZSÚ nelze uvažovat o přiznání úroku z prodlení, jako by tomu bylo u běžného bezdůvodného obohacení.11. Žalované byla poskytnuta částka 10 000Kč, nic nevrátila, proto je povinna vrátit jen 10 000 Kč. Pokud jde o výklad povinnosti vrátit jistinu úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele za situace, kdy spotřebitel (účastník) je v průběhu řízení nečinný, bude nepochybně soudní praxí a judikaturou upřesňován a ustálen. Soud v daném př