7 C 280/2025-16 — Okresní soud v Sokolově

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 5 200 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne , datum, se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do 22.12.2024. Úvěr byl poskytnut žalovanému bezhotovostně převodem na jeho bankovní účet. Ve smlouvě o úvěru byl sjednán úrok 1,00 % denně z jistiny za dobu čerpání úvěru v kapitalizované výši 1 200 Kč. Žalobkyně vedle nesplacené jistiny úvěru a úroku dále požaduje úrok z prodlení, a to za období od 23.12.2024 do zaplacení. Žalovaný byl upomínkou vyzván k úhradě dluhu.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř..Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Žalobkyně předložila listinu nazvanou „Smlouva o úvěru č. ID: , číslo, . Na základě Smlouvy měl být žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem. Ze smlouvy vyplývá sjednaná splatnost úvěru ke dni 22.12.2024. Z potvrzení o provedené platbě vyplývá, že z bankovního účtu žalobkyně byla dne , datum, odeslána platba 4 000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, , který se shoduje s číslem účtu žalovaného uvedeným ve smlouvě o úvěru. Ze sdělení ČSOB a.s. ze dne 10.10.2025 soud zjistil, že uvedený bankovní účet č. , č. účtu, patří žalovanému a v listopadu 2024 na něj byla připsána platba 4 000 Kč.Soud dospěl k následujícím právním závěrům za použití těchto právních předpisů:Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen „o. z.“, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (který do právního řádu ČR zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, spotřebitelský úvěr následně poskytne, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s výše uvedenými pravidly, je smlouva neplatná.Podle ustanovení § 2993 věty první o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o.z., na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč, a žalovaný se zavázal uhradit jistinu úvěru ve lhůtě stanovené Smlouvou. Žalovaný před podáním žaloby neuhradil ničeho. Žalobkyně má právo na vrácení pouze jistiny poskytnutého úvěru, neboť Smlouvu považuje soud za neplatnou z níže popsaných důvodů. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nesplnila povinnost uloženou jí v rámci ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť soudu nedoložila, zda zjišťovala faktickou výši příjmů a výdajů žalovaného. Podle § 87 zákona, soud s účinností od 29.05.2022 k neplatnosti smlouvy přihlédne i bez návrhuPoskytnutí peněžních prostředků žalovanému ve výši 4 000 Kč, které má soud za prokázané, je tedy s ohledem na neplatnost Smlouvy třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho bankovní účet částku ve výši 4 000 Kč, žalovaný žalobkyni neuhradil před podáním žaloby ničeho, celou částku 4 000 Kč tedy soud posoudil jakožto bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé z plnění bez právního důvodu, neboť výše uvedená Smlouva dle závěru soudu nebyla platně uzavřena.Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož: „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalovaný byl poprvé vyzván k plnění prokazatelně předžalobní výzvou ze dne 28.08.2025, písemnost byla žalovanému odeslána dne 2.09.2025, následující třetí pracovní den se písemnost mohla dostat do dispozice žalovaného, od 1.09.2025 tak byl žalovaný povinen plnit a ode dne následujícího, tj. od 2.09.2025 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013, a to s ohledem na počátek prodlení žalovaného. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř., přičemž neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než zákonné třídenní.Ve zbytku požadavku na úhradu úroku a úroku z prodlení od 23.12.2024 soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena – viz výrok II rozsudku.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 000,08 Kč, přičemž tato částka představuje 54 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 23 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 200 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.Při stanovení výše uvedené odměny advokáta soud dospěl k závěru, že je namístě aplikovat zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení, neboť byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 14b odst. a. t., ve znění pozdějších předpisů, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení bylo peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšovala 50 000 Kč a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyně uplatňuje obdobné nároky, tj. nároky na obdobném skutkovém základu, opakovaně. Jedná se o nároky vyplývající z typizovaných peněžních produktů nabízených předem neurčenému počtu subjektů.O povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek soud rozhodl podle Položky 2 bod 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, když žalobkyně zaplatila soudní poplatek za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 400 Kč, soud však elektronický platební rozkaz nevydal, a proto žalobkyni vznikla povinnost doplatit soudní poplatek doměřený do výše podle položky 1 bod 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích, tedy v částce 600 Kč.