8 C 50/2025-18 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 5 494 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 494 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení z titulu postoupené pohledávky, která má původ v řádném nesplácení úvěru ve výši 10000Kč poskytnutého žalované dle smlouvy o půjčce č. , anonymizováno, ze dne , datum, právním předchůdcem žalobkyně - společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen předchůdkyně žalobkyně), úvěr byl zesplatněn, žalovaná na úvěr vrátila 4 506Kč.2. Žalovaná se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřila.3. Žalobkyně při jednání setrvala na podané žalobě. Žalovaná se k prvnímu jednání, ačkoliv měla řádně doručeno, bez omluvy nedostavila a zůstala tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované dle §101, odst. 3 o.s.ř.4. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují níže uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalované (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto žádné konkrétnější skutečnosti v žalobě netvrdí, k prokázání této skutečnosti neoznačila žádné důkazy. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně pak netvrdila, že nějaké prověřovací úkony činila a ani po poučení dle §118a, odst. 1 a 3 o.s.ř. nedoložila v této souvislosti krom zákaznické karty žádné jiné důkazy. Žalobkyně tak v řízení neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované před poskytnutím předmětného úvěru.5. Soud z obsahu spisu a z provedených důkazů dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou podepsaly dne , datum, smlouvu o půjčce č. , anonymizováno, (spotřebitelský úvěr), kdy na základě uzavřené smlouvy měla právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného poskytnout peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Ve smlouvě se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za půjčku ve výši 8360 Kč, jenž představuje úrok ve výši 1277Kč, administrativní činnost 1900Kč, hotovostní inkaso 5183 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 18 360 Kč se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 360 Kč. RPSN spotřebitelského úvěru činilo 63,91%. S žalovanou byl před sjednáním smlouvy o půjčce vypsána zákaznická karta, kde jsou uvedeny osobní údaje, bydliště, důvod půjčky, údaje o zaměstnání, výše příjmů, běžné měsíční výdaje a jaké podklady byly předloženy, přičemž příjem činí 8100Kč (mateřská dovolená), další čisté příjmy domácnosti 1200Kč, odhadované měsíční výdaje celkem 3600Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela jen ze skutečností sdělených žalovanou a jí předložených podkladů, sama si další skutečnosti o její úvěruschopnosti nezjišťovala a neověřovala. Žalovaná uhradila na předmětnou smlouvu o půjčce celkem částku 4 506 Kč. Pohledávky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 žalobkyni, a to s účinností ke stejnému dni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Před podáním žaloby pak žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky.6. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 (obč.zák.) a zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně jako věřitel dle §2, písm. c) ZSÚ a žalovaná jako spotřebitel dle §2, písm. c) ZSÚ ve smyslu ustanovení §52 a násl. a §657 a násl. obč.zák. a §2, písm. a) ZSÚ uzavřeli 2 smlouvy o půjčce (spotřebitelský úvěr), na základě kterých bylo žalované poskytnuta v hotovosti částka 10 000Kč, kterou se zavázala splácet 60 v týdenních (sedmidenních) splátkách, přičemž roční procentní sazba nákladů (RPSN) na každou z půjček činila 63,91%. S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy.7. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. Dané závěry nepochybně platily v době uzavírání předmětných smluv i za účinnosti tehdejší právní úpravy poskytování úvěrů (ZSÚ). V daném případě právní předchůdkyně vycházela jen z údajů poskytnutých žalovaným a zřejmě i z předložených listin, avšak tyto skutečnosti nijak nedoložila. Stejně tak žalobkyně netvrdila, a nedoložila, že sama aktivně vedle získaných informací od žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně získala další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele ověřila, kdy za vhodné jiné zdroje lze považovat i veřejné dostupné rejstříky. Žalobkyně tak i po poučení neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelských úvěrů řádně prověřila úvěruschopnost žalované, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o půjčce.8. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč.z. S ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy je zapotřebí i bez návrhu zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2017, sp.zn. 20 Cdo 1387/2016). V předmětné věci z úvěrové smlouvy plynou skutková zjištění, která soud shrnul shora, a to o výši úvěru, počtu splátek, výši RPSN. To vše ve svém souhrnu činí předmětné smlouvy o půjčce pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Posuzovanou smlouvou se žalovaný zavázal k placení souhrnného poplatku. Ujednání o souhrnném poplatku, které soud považuje za cenu za poskytnutí půjčky (tedy úrok), je svou výší zcela nepřiměřené. Tato odměna za půjčku činí přes 80% z jistiny spotřebitelského úvěru. Z ustálené judikatury nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018) vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že zmíněná RPSN korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se splatností do jednoho roku se v období 7/2012 pohybovala na úrovni cca 16,5%, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí půjčky v podobě souhrnného poplatku uvedeného ve smlouvách převyšuje 4 násobně výši obvyklé RPSN poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy. Z těchto závěrů je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně při sjednávání podmínek smlouvy nepostupovala v souladu s dobrými mravy, když smlouvu uzavírala s tak vysokou odměnou za půjčku a RPSN, a proto je tedy třeba smlouvu považovat za neplatnou právní úkony dle § 39 o.z. Jednotlivá ujednání smlouvy jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání neúměrně vysokého souhrnného poplatku by předchůdkyně žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila. Smlouva je proto neplatná jako celek.9. Ve věci pak zbývá vypořádat se s plněním, které v rámci předmětného spotřebitelského úvěru žalovaná obdržela a co na ně právní předchůdkyni žalobkyně či nyní žalobkyni vrátila. Plnění z neplatné smlouvy je totiž jedním z případů bezdůvodného obohacení definovaných § 451 obč. zák.10. Soud však s ohledem na dobu postoupení pohledávek žalobkyni ( již za úči