23 C 231/2025-30 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, ze dne , datum, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČO , IČO, , na jejímž základě poskytla tato žalovanému úvěr ve výši 6 000 Kč se splatností do 20. 6. 2024. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalobkyně nabyla pohledávku na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu, naposledy předžalobní upomínkou právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že v případě, že by soud neměl její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.2. Žalovaný na výzvu, která byla na adresu jeho trvalého pobytu doručena postupem dle § 46b písmeno a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 49 odst. 2 a 4 téhož zákona, aby se ve smyslu § 114a o.s.ř. vyjádřil k žalobě, nereagoval. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a o.s.ř., bez nařízení jednání.3. Žalovaný netvrdil ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani neprokázal ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř. existenci skutečností, které by zčásti nebo zcela vyvracely žalobou uplatněný nárok. Soud tak vycházel z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní.4. Z předložených listin bylo zjištěno následující. Původní věřitel a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč. Splatnost byla sjednána do 20. 6. 2024. Roční úroková sazba činila 0 % a procentní sazba nákladů činila rovněž 0 %. Z potvrzení o provedené platbě a zprávy , právnická osoba, bylo zjištěno, že žalovanému byla dne 21. 5. 2024 vyplacena částka 6 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 vč. příloh a seznamu pohledávek bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena společností , právnická osoba, žalobkyni. Oznámením ze dne 18. 12. 2024 byl žalovaný informován o postoupení pohledávky. Výzvou k úhradě ze dne 18. 12. 2024, kterou dle podacího lístku z téhož dne žalobkyně prokazatelně odeslala žalovanému, bylo doloženo, že žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnutých prostředků ve lhůtě tří dnů. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že před poskytnutím úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, nicméně žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v databázích a tvrzených příjmech a výdajích.5. Podle ustanovení § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), věřitel může celou pohledávku, nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o.z., postoupením pohledávky nabývá postupník také i její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.6. V řízení žalobkyně listinnými důkazy prokázala, že je ve sporu aktivně legitimována.7. Dle ustanovení § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 419 o.z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.9. Soud s ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy při posouzení uplatněného nároku zkoumal platnost uzavření předmětné smlouvy, zejména z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, zdůraznil, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají pouze dlužníka (spotřebitele), ale mají dopad na společnost jako celek. Předlužení a případná insolvence dlužníka často zasahují i osoby na něm závislé, narušují rodinné a sociální vztahy. Proto je povinností věřitele (poskytovatele úvěru) před poskytnutím úvěru řádně prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr smí být poskytnut pouze tehdy, pokud věřitel odbornou péčí posoudí úvěruschopnost dlužníka a z jeho zjištění vyplývá, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li úvěr i přes negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.10. V projednávané věci žalobkyně netvrdila žádné rozhodné skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Na výzvu soudu uvedla pouze to, že ze smlouvy vyplývá, že poskytovatel úvěru je oprávněn nahlížet do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Jednalo se o databáze SOLUS, CNCB, CBCB, CEE, ISIR, NRKI, BRKI. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, III. ÚS 4129/18) tedy žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného podle § 3 odst. 1 písm. c) a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což je spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.11. Jelikož nelze aplikovat ustanovení § 2395 o.z. o úvěru pro absolutní neplatnost smlouvy a bylo prokázáno, že původní věřitel, společnost , právnická osoba, poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 6 000 Kč, jedná se o plnění bez právního důvodu, které je ten, kdo jej přijal povinen vydat (§ 2991 o.z.).12. Soud zjistil, že z částky 6 000 Kč neuhradil žalovaný žádnou částku. Tato částka byla proto žalobkyni přiznána. Pokud jde o úrok z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, vychází soud z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož: „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalobkyně prokazatelně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne 18. 12. 2024, která mu byla odeslána doporučeně téhož dne. Žalobkyně stanovila žalovanému lhůtu k úhradě do tří dnů od doručení výzvy. Následující pracovní den se písemnost mohla dostat do dispozice žalovaného, tedy 19. 12. 2024 (čtvrtek), lhůta k úhradě byla stanovena do tří dnů, tedy do 22. 12. 2024, resp. 23. 12. 2024 (pondělí). Ode dne následujícího, tj. 24. 12. 2024, má žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. a ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta pro zaplacení byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.. Ve zbytku soud žalobu zamítl.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení neúspěšná pouze v nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 615 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Zdejší soud se neztotožnil s vyúčtováním nákladů žalobkyní a o nákladech řízení rozhodl dle § 14b a.t. Podaná žaloba je dle mínění soudu ustáleným vzorem uplatněným opakovaně žalobkyní u zdejšího soudu ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž účelem přijetí § 14b a. t. bylo právě postihnout obdobné případy. V uvedeném návrhu jsou měněna pouze data smlouvy o postoupení pohledávek, vyčíslení dlužné částky a data vyplacení jednotlivých položek. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně.