8 C 173/2025-28 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14.1.2025 domáhá zaplacení částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 1. 2025 do zaplacení z titulu postoupené pohledávky, která má původ v nevrácení částky ve výši 20 000Kč poskytnuté žalovanému zřejmě jako úvěr právním předchůdcem žalobkyně - společností , právnická osoba, (původně , právnická osoba, ), IČ , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen předchůdkyně žalobkyně), kdy žalobkyně není schopna doložit úvěrovou smlouvu.2. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil.3. Soud věc rozhodl dvou jednání. Právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast při soudních jednání a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaný se k prvnímu ani druhému jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavil a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř.4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce), ze kterých má za prokázané, že Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na jeho účet dne 19.10.2022 peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč z titulu úvěrové smlouvy, kterou žalobkyně nedoložila (viz potvrzení o provedené platbě, sdělení banky ). Žalovaný úvěr vůbec nehradil. Pohledávka za žalovaným byla dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6.12.2024 postoupena společností , právnická osoba, (původně , právnická osoba, ), IČ , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen "původní věřitel") společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, , která následně pohledávku za žalovaným dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2024 postoupila na žalobkyni (viz smlouvy o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek). Na předžalobní výzvu, která současně byla i oznámením o postoupení pohledávky, žalovaný nereagoval (viz oznámení o postoupení pohledávky).5. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují shora uvedené skutečnosti. Žalobkyně tím, že se nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1,2 a 3 o.s.ř. o odlišném právním hodnocení věci ( plnění z neplatné úvěrové smlouvy) a chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, což pro žalobkyni má za následek, že ve věci neprokázala posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru (viz skutkové závěry). Pro doplnění soud uvádí, že ze soudní praxe zdejšího soudu je známo, že předchůdkyně žalobkyně poskytovala nebankovní úvěry, sama žalobkyně pak uznává, že předchůdkyně s žalovaným jednala o poskytnutí úvěru, soud proto nemá pochybnosti o tom, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), tedy že se jednalo o úvěr.6. Při svém rozhodnutí pak soud vycházel z tohoto závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 31.5.2023 částku 10 000 Kč a dne 6.6.2023 další částku ve výši 10 000Kč a to na základě úvěrové smlouvy, kterou žalobkyně nedoložila. Předchůdkyně žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalovaný úvěr vůbec nesplácel. Pohledávka byla postupně postoupena ze společnosti , právnická osoba, na společnost , právnická osoba, , a následně na žalobkyni. Žalovaný nereagoval na předžalobní výzvu, která ho zároveň informovala o postoupení pohledávky.7. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a ZSÚ, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaný jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřeli smlouvu o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalovanému poskytnut úvěr celkem 20000 Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, kdy s ohledem na skutkové závěry a ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soud ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18) lze uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle §87 ZSÚ.8. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá se pak vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaný obdržel a co na něj žalobkyni případně vrátil. Obdržené peněžní prostředky ze strany žalované na úvěr je tedy nutno s ohledem na neexistenci jiného právního titulu považovat za bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z., dle kterého se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. pak ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení.9. V daném případě tedy bezdůvodné obohacení představuje celou částku 20 000Kč, když žalovaný na úvěr ničeho neuhradil. Tuto částku odpovídající bezdůvodnému obohacení je pak žalovaný povinen žalobkyni vydat, a protože byl ve věci nečinný a v řízení neprokázal, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, ve které by mohl vrátit jistinu, tak je povinen jej vydat společně s úroky z prodlení ve výši 12 % ročně dle ustanovení § 1970 o.z.., a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to od data 6.1.2025 (tj. od doby, kdy byl žalobkyní vyzván k vrácení dluhu a byla mu k tomu stanovena lhůta) (viz výrok I).10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 615 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Při stanovení výše odměny advokáta soud dospěl k závěru, že je namístě aplikovat zmíněné zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení, neboť byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 14b odst. 1, advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným ve skutkově i právně obdobných věcech na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem, předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. Vedle podmínky peněžitého plnění nepřesahujícího 50 000 Kč byla splněna i podmínka, že jde o návrh ve skutkově i právně obdobných věcech na ustáleném vzoru (bez konkrétnějších skutkových tvrzení) podávaný opakované týmž žalobcem, z činnosti soudu je pak známo, že žalobkyní bylo podáno na desítky žalob s obdobným obsahem a v zásadě se jednotlivé žaloby liší pouze individualizačními údaji, které vyplývají z doložených listin. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat celé požadované náklady.