6 C 37/2022-98 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaný byl povinen zaplatit jí 58 793,94 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel 28. 8. 2017 se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 62 000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě o úvěru specifikovaných dlužných závazků žalovaného a ten se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 87 měsíčních splátkách ve výši 1 302 Kč od 26. 9. 2017 s tím, že anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroků a poplatků s dohodnutou úrokovou sazbou 18,60 % p. a. Žalovaný neplnil svou povinnost a nesplácel tento úvěr řádně a včas, takže banka využila svého práva a prohlásila úvěr za splatný dopisem ze dne 2. 1. 2019 v celé výši za situace, kdy žalovaný dluží na jistině 57 888,94 Kč a smluvních poplatcích 905 Kč, tedy 58 793,94 Kč, k tomu ke dni 2. 1. 2019 představovaly smluvní úroky v kapitalizované podobě částku 4 639,62 Kč a narůstají i úroky z prodlení z důvodu nehrazení splátek žalovaným, které k tomuto dni představovaly částku 5 132,14 Kč. Tato pohledávka za žalovaným pak byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2020 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován a dlužnou částku ani přes následnou výzvu neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru ze dne 28. 8. 2017 včetně všech smluvních podmínek a sazebníku bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 62 000 Kč za účelem konsolidace specifikovaných dlužných závazků žalovaného, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr uhradit v 87 měsíčních splátkách po 1 302 Kč od 26. 9. 2017 s tím, že tato anuitní splátka představuje kromě jistiny a úrok také poplatky s tím, že úrok se úročí sazbou 18,60 % po dobu trvání smlouvy. Strany si rovněž dohodly, že pro případ prodlení s jakoukoli splátkou může banka prohlásit úvěr za zcela splatný. Ze znění této úvěrové smlouvy pak nebylo zjištěno, že by před jejím uzavřením byla zjišťována úvěruschopnost žalovaného. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 5. 1. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný porušil smluvní podmínky a [právnická osoba] prohlásila předmětný úvěr za splatný ke dni 2. 1. 2019, kdy žalovaný dlužil na jistině 57 888,94 Kč a na poplatcích 605 Kč, tedy 58 793,94 Kč, a žalovaný byl vyzván k úhradě této částky včetně smluvních úroků, které k tomuto dni představovaly 4 639,62 Kč a úroků z prodlení, a to do 21. 1. 2019 Tyto skutečnosti pak rovněž potvrzují výpisy z úvěrového účtu žalovaného včetně skutečnosti, že žalovanému byl tento úvěr ve výši 62 000 Kč poskytnut 28. 8. 2017. Z těchto výpisů z úvěrového účtu vyplývá, že do 27. 8. 2018, kdy byla ze strany žalovaného zaznamenána poslední platba na tento úvěr, žalovaný z tohoto úvěru uhradil částku 13 605,02 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2020 bylo zjištěno, že tato pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, přičemž z oznámení o postoupení pohledávek z 28. 2. 2020 včetně dokladu o doručení vyplývá, že žalovaný byl o tomto postoupení vyrozuměn s poučením, že nadále má plnit žalobkyni. Z předžalobní výzvy ze dne 31. 3. 2020 včetně dokladu o doručení bylo zjištěno, že ještě před podáním žaloby byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužné částky žalobkyni. Žalovaný neprokázal, že by tak učinil. 4. V řízení tedy bylo prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena v souladu s ustanovením § 2395 o. z. smlouva o úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 62 000 Kč a žalovaný se je zavázal uhradit včetně dohodnutých smluvních úroků 18,60 % p. a. a poplatků v 87 měsíčních splátkách po 1302 Kč od 26. 9. 2017. Při uzavírání této smlouvy však ze strany věřitele nebylo řádně postupováno ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, neboť věřitel se žádným způsobem před uzavřením smlouvy nezabýval touto otázkou, přičemž ani v žalobě nejsou uvedena tvrzení, která by posuzování úvěruschopnosti žalovaného věřitelem před uzavřením smlouvy obsahovala, neřkuli, aby k těmto tvrzením byly navrženy důkazy. Vzhledem k nepřítomnosti žalující strany při ústním jednání, když žalobkyně se ani neomluvila z neúčasti, soud nemohl žalující straně v souladu s ustanovením § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnout potřebná poučení, což může dle platné judikatury učinit pouze při ústním jednání a nikoli písemně. Z těchto důvodů je proto předmětná smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., neboť se jedná o právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, jak to bylo v tomto případě. Pokud tedy nárok z této smlouvy byl sice v souladu s ustanovením § 1879 o. z. postoupen na žalobkyni, žalovaný o tomto byl řádně vyrozuměn, žalobkyni nevznikl nárok na plnění ze shora uvedené smlouvy, která je neplatná, nýbrž pouze nárok na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Pokud tedy žalovanému byla poskytnuta částka 62 000 Kč právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaný na ní uhradil 13 605,02 Kč, vzniká žalobkyni jako právní nástupkyni původního věřitele nárok na úhradu zbývajících 48 394,98 Kč (jako rozdílu mezi vyplacenou částkou 62 000 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 13 605,02 Kč), ohledně níž soud žalobě vyhověl, přičemž žalobu co do zbývajících 10 398,96 Kč včetně smluvních úroků a zamítl. Podle § 1970 o. z. vznikl žalobkyni rovněž nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť i nárok na bezdůvodné obohacení je peněžité plnění, ohledně nějž byl žalovaný v prodlení. Soud tedy žalobkyni přiznal nárok na tyto úroky od podání žaloby, tedy od 7. 5. 2020 s tím, že výše těchto úroků z prodlení odpovídá § 2 prováděcího vládního nařízení č. 391/2013 Sb., přičemž ve zbývajícím rozsahu ve vztahu k požadovaným úrokům z prodlení žalobu zamítl. 5. Účastníci měli částečný úspěch, a to žalobkyně co do 82,40 % a žalovaný co do 17,60 % a soud proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil, takže žalobkyni náleží právo na rozdíl po odečtení úspěchu a neúspěchu, tedy na 64,80 % jí vzniklých nákladů řízení. Ty představují zejména náklady za právní zastoupení dle advokátního tarifu, tedy vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právního zastoupení (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzva). Konkrétně se jedná o 3 x 3 460 Kč na odměně za právní zastoupení dle § 7 bod 5 advokátního tarifu, k tomu tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, vše v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. zvýšené o 21% náhradu za DPH, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH, tedy o 2 368,80 Kč, což s připočtením soudního poplatku 2 352 Kč představuje náklady ve výši 16 000,80 Kč. Z nich pak 64,8 % činí 10 368,52 Kč, které je žalovaný žalobkyni povinen na náhradu nákladů řízení zaplatit.