6 C 65/2022-44 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaný byl povinen zaplatit jí 51 057,20 Kč z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky 19. 12. 2016, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 59 000 Kč a žalovaný se zavázal k úhradě peněžních prostředků poskytnutých dle této smlouvy formou řádných měsíčních splátek ve výši 2,1 % z poskytnutého úvěrového rámce, tedy 1 239 Kč skládající se z jistiny a úvěru vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 1. 2017 a pojištění ve výši 111 Kč měsíčně s dohodnutou úrokovou sazbou 16,40 % p. a., která je součástí shora uvedené měsíční platby, přičemž žalovaný byl povinen hradit i poplatky dle smlouvy. Žalovaný smlouvu řádně neplatil, úvěr byl 26. 8. 2019 zesplatněn s tím, že dlužná částka představovala 51 170,19 Kč, z toho nesplacená jistina 46 870,73 Kč, obchodní úrok 3 331,47 Kč, zákonný úrok z prodlení 112,99 Kč a dlužné poplatky za vedení účtu pojištění a náklady upomínání 855 Kč. Žalobkyně označila jako předmět řízení částku 51 057,20 Kč představující nesplacenou jistinu ve výši 46 870,73 Kč, obchodní úrok z nesplacené jistiny kapitalizovaný ke dni zesplatnění ve výši 3 331,47 Kč a poplatky ve výši 855 Kč. K tomu pak požaduje zákonný úrok z prodlení, který kapitalizoval ke dni 28. 4. 2020 na částku 2 620,66 Kč a od následujícího dne pak zákonný úrok z prodlení v procentuální výši, neboť žalovaný ničeho z uvedených položek neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne 19. 2. 2016 bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o poskytnutí úvěru formou úvěrového rámce ve výši 59 000 Kč, s dohodnutým úrokem ve výši 16,40 % p. a. s tím, že žalovaný se stal oprávněným čerpat z tohoto úvěrového rámce peněžní prostředky a zavázal se vrátit peněžní prostředky poskytnuté dle této smlouvy formou řádných měsíčních splátek ve výši 2,1 % z poskytnutého úvěrového rámce, tedy částky 1 239 Kč, která představuje jak platbu jistiny, včetně úroků, a dále se zavázal platit pojištění ve výši 111 Kč měsíčně. Žalovaný se rovněž zavázal platit zde specifikované poplatky, jak vyplývá z bodu III.4 této smlouvy. Strany si rovněž sjednaly v případě neplnění povinností ze strany žalovaného možnost věřitele odstoupit od smlouvy a prohlásil úvěr za splatný. Z výpisu účtu k této smlouvě bylo zjištěno, že žalobkyně skutečně 19. 12. 2014 poskytla žalovanému tyto peněžní prostředky ve výši 59 000 Kč na jeho účet dle smlouvy. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 28. 8. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila tento úvěr za splatný ke dni 26. 8. 2019 a vyzvala žalovaného k úhradě celkových 51 170,19 Kč s tím, že na nesplacené jistině žalovaný dluží 46 870,73 Kč, na smluvním úroku 3 331,47 Kč a na poplatcích 855 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného č. výpisu 2019 bylo zjištěno, že žalovaný na této smlouvě neuhradil na jistině 46 870,73 Kč, k tomu na splatném smluvním úroku 3 331,47 Kč, a na poplatcích 855 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 5. 5. 2020 včetně dokladu o doručení bylo zjištěno, že žalovaný dlužnou částku neuhradil a byl proto vyzván opětovně k její úhradě s tím, že v opačném případě bude podána žaloba. Žalovaný neprokázal, že by cokoli žalobkyni uhradil. 4. V řízení tedy bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z. v kombinaci se smlouvou o běžném účtu podle § 2662 a následujících o. z., na základě níž byl žalovanému poskytnutý úvěrový rámec ve výši 59 000 Kč, který žalovaný čerpal, avšak porušil podmínky této smlouvy a byl vyzván k předčasnému splacení úvěru, který byl prohlášen za splatný dnem 26. 8. 2019 za situace, kdy žalovaný neuhradil na jistině 46 870,73 Kč a podle žalobkyně pak dalších 4 186,47 Kč na obchodním úroku a poplatcích. Při uzavírání této smlouvy však ze strany věřitele nebylo řádně postupováno ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (který nabyl účinnosti 1. 12. 2016), neboť žalobkyně jako věřitel se žádným způsobem před uzavřením smlouvy nezabývala touto otázkou, přičemž ani v žalobě nejsou uvedena tvrzení, která by posuzování úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy obsahovala a navíc, aby k těmto tvrzením byly navrženy důkazy. Vzhledem k nepřítomnosti žalující strany při ústním jednání, když žalobkyně se ani neomluvila z neúčasti na tomto jednání, soud nemohl žalující straně v souladu s ustanovením § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnout potřebná poučení, což může dle platné judikatury učinit pouze při ústním jednání a nikoli písemně. Z těchto důvodů je proto předmětná smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., neboť se jedná o právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, jak to bylo v tomto případě. Z důvodu neplatnosti tedy žalobkyni sice nevznikl nárok na plnění dle shora uvedené smlouvy, která je neplatná, nýbrž pouze nárok na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Pokud tedy žalovaný neuhradil na vyčerpaném úvěru 46 870,73 Kč, je v tomto rozsahu žaloba důvodná a soud jí proto, jak vyplývá z výroku I., v této části žalobního petitu vyhověl. Podle § 1970 o. z. vznikl žalobkyni rovněž nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť i nárok na bezdůvodné obohacení je peněžité plnění, ohledně nějž byl žalovaný v prodlení, a soud tedy žalobkyni přiznal nárok na tyto úroky od podání žaloby, tedy od 20. 5. 2020 s tím, že výše těchto úroků z prodlení odpovídá § 2 prováděcího vládního nařízení č. 391/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu ve vztahu k požadovaným úrokům z prodlení pak soud stejně jako ohledně zbývající žalobkyní požadované dlužné částky 4 186,47 Kč pak žalobu zamítl. 5. Účastníci měli ve věci částečný úspěch, a to žalobkyně co do 91,8 % a žalovaný co do 8,2 % a soud proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil tak, že žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů řízení v rozdílu po odečtení úspěchu a neúspěchu, tedy 83,60 % jí vzniklých nákladů řízení. Ty představují zejména náklady za právní zastoupení dle advokátního tarifu, tedy vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 2,5 úkonu právního zastoupení (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a půl úkonu za jednoduchou výzvu k plnění). Konkrétně se jedná o 2,5x 3 180 Kč na odměně za právní zastoupení dle § 7 bod 5 advokátního tarifu, k tomu tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, vše v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. zvýšené o 21% náhradu za DPH, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH, tedy o 1 858,50 Kč, což s připočtením soudního poplatku 2 043 Kč představují náklady řízení ve výši 12 751,50 Kč. Z nich pak 83,6 % představuje 10 660,30 Kč, které je žalovaný žalobkyni povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit.