1 C 255/2023-18 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá na žalovaném zaplacení částky 24 000 Kč s příslušenstvím tvrzením, že se žalovaným dne 23. 7. 2019 uzavřela smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a to za poplatek ve výši 9 000 Kč. Peníze byly žalovanému poskytnuty bezhotovostně na jeho účet dne 23. 7. 2021. Žalovaný se zavázal shora uvedené částky zaplatit ve třech měsíčních splátkách s datem poslední splátky 24. 10. 2021 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy a nastavil si dle vlastní volby splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje a učinil tak návrh na uzavření konkrétní smlouvy vůči žalobci. Žalobkyně před uzavřením Smlouvy ověřila totožnost klienta prostřednictvím skenu dokladu totožnosti a dále prostřednictvím ověřovací korunové bezhotovostní platby, jejíž součástí je rovněž informace o jméně a příjmení majitele tohoto účtu, na nějž je následně zápůjčka vyplacena. Smlouva je klientem podepsána elektronicky, a to [příjmení] kódem, který žalobkyně zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Před uzavřením Smlouvy si žalobkyně od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. nahlédnutím do relevantních databází. Tyto informace jsou pak zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný do podání žaloby zaplatil částku 8 000 Kč, kterou byla umořena smluvní pokuta a ponížené náklady spojené s uplatněním pohledávky. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplatit částku 24 000 Kč představující jistinu, částku 2 000 Kč jako náklady spojené s uplatněním pohledávky za upomínky zaslané žalovanému a úrok z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 23. 7. 2021 (dále jen„ Smlouva“) ve spojení s potvrzením o platbě z téhož dne vystaveným [právnická osoba], bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 23. 7. 2019 zápůjčku ve výši 15 000 Kč. Účastníci si ve Smlouvě v bodu 1.3. dohodli povinnost žalovaného zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč. Zápůjčku spolu s poplatkem se žalovaný zavázal zaplatit ve třech měsíčních splátkách po 8 000 Kč, když první splátka byla splatná třicátý první den od poskytnutí zápůjčky, druhá splátka byla splatná šedesátý druhý den od poskytnutí zápůjčky a třetí splátka byla splatná devadesátý třetí den od poskytnutí zápůjčky. V bodě 2.4. si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení žalovaného se zaplacením. V bodě 2.5. si strany sjednaly též povinnost zaplatit za každou písemnou upomínku 500 Kč (max. za 5 upomínek). Tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil pouze 8 000 Kč, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením Smlouvy žalobkyně nespecifikovala, jak ověřovala tvrzené příjmy a výdaje žalovaného a jak dospěla k závěru o jeho úvěruschopnosti. Zároveň nenavrhla k prokázání svého tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobkyně žádné důkazy. 4. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2 390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 5. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o zápůjčce. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020. 7. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou jí zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, že zhodnotila jeho schopnost zápůjčku splácet, posuzovala výdaje a příjmy žalovaného. Žalobkyně pouze obecně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila řádně, když se zabývala rodinnými, pracovními, příjmovými i výdajovými poměry žalovaného. Pro úplnost soud uvádí, že poučovací povinnost dle § 118a odst.1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ohledně břemene tvrzení a důkazního břemene se vztahuje jen na poučování v rámci jednání soudu, poučení nemohl žalobkyni soud s ohledem na její nepřítomnost poskytnout. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinno