Okresní soud ve Strakonicích 32 C 33/2026-17 – Novace

Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení v záhlaví uvedené částky. Společnost , právnická osoba, . uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované dne 20. 1. 2025 poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč se splatností k 30. 1. 2025, přičemž se zavázala uhradit jistinu navýšenou o poplatek a smluvní úrok. Následně byla dne 30. 1. 2025 uzavřena další smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, za účelem prodloužení splatnosti předchozího závazku, přičemž dlužník se zavázal uhradit jistinu s příslušenstvím nejpozději do 1. 3. 2025, následně byla dne 3. 3. 2025 uzavřena další smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, za účelem prodloužení splatnosti předchozího závazku, přičemž dlužník se zavázal uhradit jistinu s příslušenstvím nejpozději do 2. 4. 2025, následně byla dne 10. 4. 2025 uzavřena další smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, za účelem prodloužení splatnosti předchozího závazku, přičemž dlužník se zavázal uhradit jistinu s příslušenstvím nejpozději do 10. 5. 2025, avšak ani tento závazek žalovaná nesplnila. Dne 20. 7. 2025 byla předmětná pohledávka postoupena společností , právnická osoba, . společnosti , právnická osoba, , na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. , hodnota, , a následně byla dne 24. 7. 2025 společností , právnická osoba, postoupena žalobkyni v rámci smlouvy o postoupení pohledávek 12/25. Následně vzala žalobkyně žalobu zpět v rozsahu 2 Kč, jelikož žalovaná tuto zaplatila. Žalovaná dosud neuhradila 9998 Kč na jistině, přičemž smluvní úrok činil 300 Kč a poplatek za úvěr 3600 Kč. Žalobkyně uplatňuje rovněž náklady spojené s prodlením ve výši 3220 Kč, tvořené jednorázovým poplatkem 700 Kč, náklady za upomínky 1800 Kč a smluvní pokutou 0,1 % denně za období od 10. 5. 2025 do 20. 7. 2025.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud v řízení dospěl k následujícímu skutkovému stavu.4. Společnost , právnická osoba, ., a žalovaná uzavřeli 20. 1. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , dle níž měl být žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč se splatností k 30. 1. 2025. Žalovaná se k datu splatnosti zavázala s úrokem ve výši 100 Kč a základní úrokovou sazbou ve výši 36,5 % p.a., poplatkem za úvěr ve výši 1200 Kč (zjištěno ze smlouvy č. , hodnota, ). Dne 30. 1. 2025 byla uzavřena další smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, za účelem prodloužení splatnosti předchozího závazku, přičemž dlužník se zavázal uhradit jistinu s příslušenstvím nejpozději do 1. 3. 2025, poplatek za úvěr byl navýšený na 3600 Kč, úrok na 300 Kč, poté byla dne 3. 3. 2025 uzavřena další smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, za účelem prodloužení splatnosti předchozího závazku do 2. 4. 2025, následně byla dne 10. 4. 2025 uzavřena další smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, za účelem prodloužení splatnosti předchozího závazku do 10. 5. 2025, poplatek za úvěr byl snížen na 3599,28 Kč (zjištěno z uvedených smluv). Dne 20. 1. 2025 byla z účtu , právnická osoba, . zaslána částka 10 000 Kč na účet č. , č. účtu, , který žalovaná uvedla ve smlouvě (zjištěno ze sdělení , právnická osoba, z 29. 7. 2025) Dne 20. 7. 2025 byla předmětná pohledávka postoupena společností , právnická osoba, . společnosti , právnická osoba, , na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. , hodnota, , a následně byla dne 24. 7. 2025 společností , právnická osoba, , postoupena žalobkyni v rámci smlouvy o postoupení pohledávek 12/25 (zjištěno z předmětných smluv o postoupení pohledávek a z dokumentu přehled pohledávek_prodej 24.7.2025)5. Z dalších v řízení provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, případně tato zjištění vyplývají z jiných důkazů.6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (a její doplňky – novace) ve smyslu § 2395 a následující o. z. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se nejprve zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakožto i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, resp. ani dostatečně netvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně tvrdí, že (myslí nejspíše právní předchůdkyni) postupovala v souladu s požadavky zákona o spotřebitelském úvěru o posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Avšak neuvedla k tomuto žádná konkrétní tvrzení. Pokud dokládá výpisy z interního systému, není zřejmé, co by měly prokazovat. Nejprve musí být tvrzeno z jakých konkrétních příjmů a výdajů bylo vycházeno při posuzování úvěruschopnosti a čím tyto údaje byly ověřeny. Nic z toho však není tvrzeno. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nepostupovala s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Tato je zcela zřejmě absolutně neplatná i s ohledem na náklady úvěru. Tyto závěry se týkají všech navazujících smluv, které jsou pouze doplňkem prvé smlouvy ze 20. 1. 202511. Za této situace je žalovaná, jakožto spotřebitel podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Žalované byla poskytnuta žalobkyní částka 10 000 Kč, žalovaná uhradila 2 Kč – dle tvrzení žalobkyně – je tak povinen žalobkyni vrátit dlužnou jistinu, a proto soud žalobě jako důvodné vyhověl co do částky 9998 Kč. Ohledně zbylých nároků soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.12. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník, resp. nelze požadovat po žalobkyni, aby ona tvrdila a prokazovala skutečnosti, o nichž může vědět pouze dlužník. Žalovaná, ač řádně a včas předvolána, se k jednání nedostavila, a proto ji soud nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy. Vzhledem k výše uvedenému při absenci jakýchkoli konkrétních tvrzení stran situace žalované dospěl soud k závěru, že bezdůvodné obohacení je splatné ihned po právní moci, tedy ve lhůtě 3 dnů od právní moci.13. Postupem podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. pak soud zastavil řízení v části, v níž byla žaloba vzata zpět.14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Soud s přihlédnutím k příslušenství (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, I. ÚS 2717/08) dospěl k závěru, že míra úspěchu účastníků je obdobná, tudíž nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž je je nutné přihlédnout ke konkrétním okolnostem dané věci stran určení splatnosti bezdůvodného obohacení, kdy žalovaný prozatím stále není v prodlení se splácením částky, tedy není sankcionován za porušení povinnosti (viz též usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141).