17 C 159/2022-40 — Okresní soud v Šumperku

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným původně u Okresního soudu v Blansku 2. 8. 2022 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 20 139 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 889 Kč od 22. 3 2020 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 00 Kč a smluvní pokuty 5 250 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovanou dne 21. 1. 2020 uzavřela smlouvu o zápůjčce, na základě které zaslala žalované částku 10 500 Kč na její účet a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 2 389 Kč, kdy poplatek a jistina byly splatné do 21. 3. 2020, ale žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila. Žalobkyně tak požaduje po žalované zaplacení jistiny ve výši 10 500 Kč, poplatek ve výši 2 389 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč za písemné výzvy odeslané dne 28. 3. 2020, 4. 4. 2020, 11. 4. 2020 a 20. 4. 2020 a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 10 500 Kč od 22. 3. 2020 do 1. 8. 2022 v celkové výši ve smyslu ust. § 122 z. č. 257/2016 Sb. 5 250 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky, ale bezvýsledně. K výzvě soudu, kterou soud vyzval žalobkyni, aby doplnila konkrétní skutková tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalované, žalobkyně soudu dne 24. 11. 2022 sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalované nebude doplňovat žádná skutková tvrzení, což zřejmě povede k tomu, že soud rozhodne o tom, že smlouva je vzhledem k ust. § 87 z. č. 257/2016 Sb. neplatná, žalobkyně žádá, aby soud ve věci rozhodl tak, že žalovaná je povinna vrátit žalobkyni vše, co podle smlouvy o zápůjčce dostala, tj. vrátit bezdůvodné obohacení, uhradit úroky z prodlení a nahradit náklady řízení. 2. Žalovaná byla ve věci nečinná, nijak se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. soud projednal věc v nepřítomnosti žalobkyně a její zástupkyně, které svoji neúčast u jednání dne 15. 5. 2023 omluvily, a v nepřítomnosti žalované, která se k jednání bez omluvy nedostavila. 4. Z provedených důkazů Soud učinil následující skutková zjištění: 5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 1. 2020, jejímiž stranami jsou žalobkyně a žalovaná, bylo zjištěno, že předmětem smlouvy bylo poskytnutí částky 10 500 Kč žalobkyní žalované, a to převodem na její [bankovní účet] a závazek žalované vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 2 389 Kč do 20. 2. 2020 Smlouva je podepsána žalobkyní a žalovaná smlouvu podepsala PIN [anonymizováno]. 6. Z výpisu z účtu žalobkyně u [právnická osoba], bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala na účet [číslo] [celé jméno žalované], pod [variabilní symbol], dne 21. 1. 2020 částku 10 500 Kč. 7. Z dalších provedených důkazů soud nečinil žádné skutkové závěry, neboť s ohledem na právní hodnocení nebyl jejich obsah pro rozhodnutí soudu podstatný. 8. Soud následně dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně vyplatila žalované dne 21. 1. 2020 na její účet částku 10 500Kč, a to na základě smlouvy ze dne 21. 1. 2021. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). 11. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C -679/18 – OPR- Finance s. r. o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřen