17 C 21/2023-30 — Okresní soud v Šumperku

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu dne 22. 12. 2022 se žalobkyně domáhala na žalované, zaplacení částky 10 179 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 179 Kč od 19. 8. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný a předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřeli smlouvu o úvěru dne 19. 7. 2021, na základě které poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 7 000 Kč, kterou měl žalovaný uhradit do 18. 8. 2021, s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 971,88 Kč a s úrokem dle smlouvy ve výši 207,12 Kč což ale i přes výzvu neučinil. Pohledávka ze smlouvy byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2022. Předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného lustrací ve veřejných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Dále žalobkyně tvrdila, že pokud by soud její nárok a zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy neuznal, požaduje, aby soud nárok v části jistiny posoudil jako nárok na bezdůvodné obohacení. 2. Ve smyslu ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně a jejího zástupce. 3. Z provedených důkazů smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo], formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, potvrzení o platbě, smlouvou o postoupení pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní upomínkou a podacím archem dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný a předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve webovém prostředí předchůdkyně žalobkyně, na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 7 000 Kč dne 19. 7. 2021. Pohledávka ze smlouvy byla postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován, a současně byl vyzván k jejímu uhrazení. Žalovaný ničeho nezaplatil. 4. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 5. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. 9. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. Žalobkyně se v řízení pouze omezila na tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřena lustrací ve veřejných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Ke svým tvrzením, která jsou sama o sobě naprosto nedostatečná, když žalobkyně ani neuvedla, s jakými údaji od žalovaného pracovala, žádné důkazy žalobkyně nepředložila, ani je neoznačila. K nařízenému jednání se žalobkyně nedostavila a nemohla tak být poučena o povinnosti tvrdit a prokazovat všechny rozhodné skutečnosti. Soud řádně nařídil jednání a bylo na žalobkyni, aby se ho zúčastnila, přičemž poučovat žalobkyni o povinnosti tvrdit a prokazovat všechny rozhodné skutečnosti s předvídatelnými procesními následky, lze jen a pouze u jednání soudu. Bylo svobodným rozhodnutím žalobkyně se jednání nezúčastnit a není povinnosti soudu jednání ve věci odročovat za účelem poučení nepřítomné žalobkyně. Poměry žalovaného v době uzavření smlouvy soudu proto z výše uvedených důvodů prokázány nebyly, není ani zřejmé, jaké poměry u žalovaného panovaly, a právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ. Smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou dle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovení § 580 a 588 o. z. Soud posoudil žalovan