Okresní soud v Šumperku 11 C 260/2025-33 – Náklady řízení

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 27. 8. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 36 500 Kč od 14. 4. 2025 do zaplacení. Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovaným dne 3. 2. 2025 uzavřela smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 13. 4. 2025 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14 000 Kč. Strany si sjednaly, že za prodlení s úhradou jakékoliv splátky je žalovaný povinen hradit jednorázovou sankci 500 Kč, přičemž žalovaný se dostal do prodlení s úhradou 5 splátek, a je tak povinen uhradit 2 500 Kč. Žalobkyně ověřila totožnost žalovaného tak, že se žalovaný zaregistroval na webových stránkách za pomoci svých osobních údajů, kde byl žalovaný povinen poskytnout fotokopii svých osobních dokladů, případně proběhlo ověření totožnost za pomoci služby Bank ID. Pokud žalovaný nesouhlasil, byl povinen zaslat 1 Kč na bankovní účet žalobkyně jako verifikační platbu. Žalovaný zahájil kroky ke zřízení uživatelského účtu a zaslal žádost o poskytnutí úvěru. Žalovaný pak tento návrh akceptoval zadáním uživatelského jména a kódu zaslaného mu SMS zprávou. K uživatelskému účtu měl přístup jen žalovaný. Před podáním žaloby vyzývala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky.2. Žalovaný se přes výzvu soudu nevyjádřil.Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:3. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že žalobkyně zaslala dne 3. 2. 2025 v 16:11 hod. na účet č. , č. účtu, částku 20 000 Kč bez variabilního symbolu.4. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že jejími stranami jsou žalobkyně a žalovaný. Předmětem smlouvy je poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 20 000 Kč žalovanému. Žalovaný měl úvěr splatit do 13. 4. 2025. Poplatek za poskytnutí úvěru činil 1 % za každý den čerpání. Žalovaný měl úvěr splácet splátkami splatnými dne 16. 2. 2025, 2. 3. 2025, 16. 3. 2025 30. 3. 2025 a 13. 4. 2025 vždy ve výši 6 800 Kč, kdy 4 000 Kč připadalo na jistinu a 2 800 Kč na poplatek. Smlouva je datována ke dni 3. 2. 2025 a obsahuje podpis žalobkyně v podobě grafického zobrazení (obrázku) doplněný elektronickým podpisem vykazujícím znaky uznávaného elektronického podpisu, který měl být vytvořen dne 3. 2. 2025 v 17:13:06 hod. Z dostupných údajů vyplývá, že od okamžiku připojení tohoto podpisu nedošlo ke změně obsahu dokumentu. Platnost uvedeného elektronického podpisu však nebylo možné ověřit, a to zejména proto, že dokument není opatřen kvalifikovaným časovým razítkem a současně nebyla ověřena certifikační cesta podpisového certifikátu ani stav jeho případného zneplatnění. Za žalovaného obsahuje pouze SMS kód , Anonymizováno, v podobě běžného textu bez dalších informací o podpisu.5. Z předžalobní výzvy ze dne 12. 8. 2025 a potvrzení o podání zásilky soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky prostřednictvím jejího zástupce do tří dnů.6. Ze sdělení , právnická osoba, č.l. 26 soud zjistil, že účet , č. účtu, je žalovaného a dne 3. 2. 2025 byla na tento účet připsána platba 20 000 Kč.7. Z listin „, Anonymizováno, _“ a „, Anonymizováno, BankID“ soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť žalobkyně v rámci návrhu řádně neoznačuje listiny k důkazu a není zřejmé jaké skutečnosti měly být listinami prokazovány, co je obsahem těchto listin, když v návrhu k důkazům pouze uvedla, že navrhuje aby soud provedl důkazy předkládanými listinami, kdy uzavření smlouvy prokazuje smlouvou a poskytnutí úvěru prokazuje potvrzením o provedené platbě či výpisem z bankovního účtu a k dalším předloženým listinám ničeho neuvádí, přestože byla k označení důkazů vyzvána usnesením ze dne 7. 4. 2026, č. j. 11 C 260/2025-23, na které se rozhodla nereagovat.Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:8. Na účet žalovaného byla dne 3. 2. 2025 připsána částka 20 000 Kč od žalobkyně. Před podáním žaloby vyzývala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou jejího zástupce.9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.Soud dospěl k následujícím právním závěrům:12. Soud po vyhodnocení provedeného dokazování a na základě závěru o skutkovém stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť v řízení bylo prokázáno pouze to, že žalobkyně zaslala žalovanému na jeho účet dne 3. 2. 2025 částku 20 000 Kč, ale již nebylo prokázáno, že žalovaný uzavřel tvrzenou smlouvu o podnikatelském úvěru a soud věc posoudil tak, že se žalovaný na žalobkyni bezdůvodně obohatil dle § 2991 a násl. o. z.13. Žalobkyně tvrdila, že mezi stranami byla uvařena smlouva o úvěru dne 3. 2. 2025 prostředky komunikace na dálku a žalovaný tuto smlouvu podepsal SMS kódem, který mu byl zaslán na jeho telefonní číslo. Nic takového ale v řízení prokázáno nebylo. Žalobkyně pouze předložila smlouvu, která místo podpisu žalovaného obsahovala text „SMS kód , Anonymizováno, “ bez dalšího, tedy bez jakéhokoliv elektronického prostředku, který by prokázal, že žalovaný tento SMS kód skutečně obdržel, případně by jej zadal ve webovém rozhraní žalobkyně i zda jakkoliv jinak vyslovil s předloženým zněním smlouvy souhlas. Soudu je známo, že podle posledního vývoje rozhodovací praxe lze smlouvu podepsat soukromými osobami i tzv. prostým elektronickým podpisem. Prostý podpis jsou pak data v elektronické podobě připojená k dokumentu, která neověřují identitu podepisujícího. Typicky jde o naskenovaný podpis, obrázek, jméno na konci emailu, podpis vytvořený přes běžné webové formuláře nebo jako je tomu v tomto případě kód vložený do smlouvy.14. Soud je ale toho názoru, že při použití tzv. prostých elektronických podpisů tíží žalobkyni, která se takového podpis dovolává, důkazní břemeno ohledně toho, že žalovaný skutečně učinil konkrétní právní jednání, tedy že projevil vůli uzavřít smlouvu právě v předloženém znění, a současně že byla dostatečně ověřena jeho identita. Je tedy nutné, aby bylo prokázáno nejen to, s kým žalobkyně jednala, ale i to, jakým způsobem a kdy byl souhlas s obsahem smlouvy udělen a že od okamžiku tohoto projevu vůle nedošlo ke změně jejího obsahu. Pouhé textové vyjádření číselného kódu, které není nijak technicky ani logicky svázáno s obsahem smlouvy, však takový závěr umožnit nemůže. Na rozdíl od zaručených či kvalifikovaných elektronických podpisů zde chybí jakákoliv vazba mezi podpisovým prostředkem a konkrétním zněním dokumentu, jakož i spolehlivá zachycení průběhu podpisového procesu. Takto označený „podpis“ tedy neposkytuje žádnou jistotu o tom, že byl kód skutečně použit žalovaným (žalobkyně ani nedoložila to, že by kód žalovanému na jeho telefonní číslo , tel. číslo, ), že byl použit právě za účelem vyjádření souhlasu s obsahem smlouvy, ani že tento souhlas směřoval k její konkrétní předložené podobě. V daném případě je na smlouvě pouze textově vyznačen SMS kód. Pro soud má takové vyznačení kódu stejnou důkazní hodnotu, jako by žalobkyně předložila pouze text smlouvy bez jakéhokoliv podpisu.15. Soud by mohl dospět k odlišnému závěru pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že kód byl použit v rámci konkrétního autentizačního procesu, který by byl zaznamenán a zpětně ověřitelný (např. prostřednictvím systémových logů, časového razítka či jiné auditní stopy), z nichž by bylo patrno, kdy, jakým způsobem a k jakému znění smlouvy žalovaný svůj souhlas udělil, jak pamatuje § 561 a § 562 o. z., jak byla ostatně žalobkyně vyzvána, ale na výzvu soudu dostatečně nereagovala, když ve svém vyjádření ze dne 9. 6. 2026 pouze uvedla, že žádné další důkazy nenavrhuje. Soud nepožaduje existenci určitého technického standardu podpisu, nýbrž hodnotí, zda z provedených důkazů plyne spolehlivý závěr o tom, kdo a k jakému obsahu projevil vůli. Takový závěr však z provedených důkazů učinit nelze. V daném případě v soudu vyvolává pochybnost i zjištění, že na smlouvě je elektronický podpis žalobkyně, který byl ale připojen v čase 17:13 hod., přestože platba proběhla už v 16:11 hod., tedy podpis byl připojen až po provedení platby na účet žalovaného (přičemž i tento podpis vykazuje vady, které jej činí ne zcela důvěryhodným). S ohledem na výše uvedené tak soud neměl za prokázané, že žalovaný podepsal předložené znění smlouvy, případně s ním jakkoliv vyslovil souhlas, přičemž soud nemohl žalobkyni vyzvat dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti tvrdit a prokazovat všechny rozhodné skutečnosti ohledně podepsání smlouvy. Sama žalobkyně v návrhu uvádí postup, jak probíhalo uzavření smlouvy, ale žádnou jeho část nedokládá, žalobkyně navíc v rámci svých žalobních tvrzení uvádí několik možností, jakým způsobem byla identita ověřena, aniž by uvedla, jak tomu bylo konkrétně v daném případě.16. Soud se dále zabýval otázkou, zda k uzavření smlouvy nemohlo dojít jiným způsobem než výslovným podpisem, zejména konkludentním jednáním žalovaného. V této souvislosti soud hodnotil skutečnost, že žalovanému byla žalobkyní zaslána částka 20 000 Kč. Samotné přijetí peněžních prostředků nelze považovat za akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný byl seznámen s konkrétním obsahem tvrzené smlouvy, zejména s jejími podmínkami, ani že by přijetí plnění bylo z jeho strany chápáno jako přijetí závazku k jeho vrácení za tvrzených podmínek. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o úvěru a věc vypořádal dle ustanovení o bezdůvodném obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel částku 20 000 Kč, což je částka, o kterou se bezdůvodně obohatil, když nebylo prokázáno, že by mezi stranami existovala smlouva, a je povinen tuto částku vrátit žalobkyni a soud jej k tomuto zavázal výrokem I. tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, přiznal soud žalobkyni také zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty uvedené ve výzvě ze dne 12. 8. 2025, v rámci které byla stanovena lhůta tří dnů. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a výrokem II. zamítl žalobu nad rámec výše uvedené částky a úroku z prodlení, neboť nebylo prokázáno, že by byl žalovaný vázán jakýmikoliv dalšími podmínkami smlouvy, jako byla povinnost hradit poplatek, smluvní pokutu a rovněž splatností smlouvy.17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný byl procesně úspěšnějším účastníkem (soud zkapitalizoval požadované příslušenství ke dni svého rozhodnutí pro účely určení úspěchu ve věci), ale žádné náklady mu nevznikly.18. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když pro stanovení jiné lhůty k zaplacení nebo pro povolení splátek neshledal žádné důvody.