Okresní soud v Šumperku 211 C 3/2026-86 – Náklady řízení

Návrhem na vydání platebního rozkazu doručeným soudu dne 17. 2. 2026 se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 38 728 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 48 728 Kč od 22. 10. 2025 do 30. 10. 2025 ve výši 138,15 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 38 728 Kč ve výši 11,5 % ročně od 31. 10. 2025 do zaplacení, částky 4 465,13 Kč a úroku ve výši 68,84 % p.a z částky 39 651,55 Kč od 22. 10. 2025 do 30.10.2025 ve výši 655,02 Kč, úroku ve výši 68,84 % p.a z částky 37 130,27 Kč od 31. 10. 2025 do 14. 2. 2026 ve výši 7 292,05 Kč, úroku ve výši 11,5 % p.a z částky 37 130,27 Kč od 15. 2. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 22. 10. 2025 dosáhne částky 141 926,40 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila skutečností, že se žalovanou uzavřela dne 27. 4. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě smlouvy byl žalované dne 28. 4. 2025 poskytnut na účet úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr, a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 68,84 % p. a., splatit v 48měsíčních splátkách ve výši 2 808 Kč splatných vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červen 2025. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru k datu 20. 10. 2025, neboť žalovaná byla v prodlení s úhradou splátky č. 3 splatné dne 16. 8. 2025 déle jak 65 dnů. Žalobkyni s ohledem na prodlení vzniklo právo na smluvní pokuty u splátek 3, 4 po 499 Kč a náhradu nákladů v souvislosti s prodlením po 200 Kč u splátek č. 1, 3, 4. Po zesplatnění přirostl úrok vynesený do zesplatnění k jistině a také vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovaná částka byla tvořena částkou odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 37 130,27 Kč (tvořené neuhrazenou jistinou a přirostlými úroky, když původní jistina činila 39 651,55 Kč a úroky 6 790,72 Kč, ale žalovaná po zesplatnění uhradila částku 10 000 Kč dne 30. 10. 2025); smluvní pokutou dle bodu 6.1. smlouvy, ve výši 998 Kč s příslušenstvím; náklady vzniklými v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 600 Kč s příslušenstvím; smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 22. 10. 2025 z částky 46 442,27 Kč a od 31. 10. 2025 z částky 37 130,27 Kč do zaplacení, v celkové výši k datu vyhotovení žaloby 4 465,13 Kč; úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 39 651,55 Kč od 22. 10. 2025 do 30. 10. 2025 a z částky 37 130,27 Kč od 31. 10. 2025 do zaplacení, když žalobkyně žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 68,84 % p. a. do 90. dne prodlení a od 91. dne prodlení ve výši 11,5 % ročně. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované tak, že počítala s ověřenými příjmy žalované ve výši 25 000 Kč a paušálně stanovenými výdaji 9 794 Kč, kdy vypočetla, že žalovaná má volné zdroje ke splácení, po odečtení rezervy, ve výši 14 206 Kč, neboť počítala se životním minimem ve výši 4 860 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází NRKI a SOLUS. Žalobkyně žalovanou vyzývala k uhrazení dluhu, ale bezvýsledně.2. Žalovaná se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřila.Soud učinil následující skutková zjištění:3. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru ze dne 27. 4. 2025, č. , hodnota, , bylo zjištěno, že touto smlouvou se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 40 000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaná zaplatit činí 118 272 Kč bez pojištění, doba trvání úvěru byla 48 měsíců, celková výše splátky s pojištěním byla 2 808 Kč měsíčně. Zápůjční úroková sazba činila 68,84 % ročně a byla dohodnuta jako pevná a nominální úroková sazba, RPSN činila 95,3 %. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Strany si sjednaly, že žalované vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. V případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dní pak vznikla žalované povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. Podle smlouvy v případě, že se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tedy že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru, které se stávají součástí nové jistiny. Nadto bylo ve smlouvě sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Návrh/smlouva byl učiněn na formuláři připraveném žalobkyní (formulář se evidentně předtištěn, jsou do něj doplněny toliko údaje identifikující zprostředkovatele úvěru, klienta, základní údaje o poskytovaném úvěru a o maximální výši požadovaných úroků po zesplatnění, zbytek textu nemohl být jakkoliv měněn). Žalovaná uvedla jako platební místo číslo účtu , č. účtu, . Smlouva obsahuje údaje o jedinečném kódu žalované, jako podpisu č. , hodnota, dne 27. 4. 2025, 11:46:26 hod.4. Z dodatku č. 1, informacích o zaslané SMS č.l. 30, důkazu o odeslání 1 Kč č.l. 29 a dokumentu podpis na dálku k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru soud zjistil, že jeho předmětem je dohoda o uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a jakým způsobem tak bude učiněno, a to tak, že žalovaná na telefonní číslo , tel. číslo, zašle SMS zprávou souhlas s dokumenty a jedinečný kód odpovídající variabilnímu symbolu platby ve výši 1 Kč, která byla zaslána žalobkyní na účet klienta. Dodatek byl opět podepsán žalovanou za pomoci jedinečného kódu 5504503191 dne 27. 4. 2025, 11:46:27 hod. Žalobkyně zaslala 1 Kč na spolu s SMS žalované a ta poté souhlasila pomocí SMS se zaslaným kódem s podmínkami žalobkyně.5. Z výpisu z registru SOLUS ze dne 26. 4. 2025 bylo zjištěno, že žalovaná neměla v registru záznam.6. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že žalovaná měla celkem 6 institucí s žádostí a byla zařazena do kategorie IV, tedy 36 bodů. Žalovaná měla expozici 2 976 255 Kč a byla zařazena do kategorie IV, tedy 66 bodů. Žalovaná měla úvěrové rámce do výše 40 000 Kč a byla zařazena do II. Kategorie, tedy 36 bodů. Žalovaná neměla dluh po splatnosti a byla zařazena do kategorie I., tedy 56 bodů. Žalovaná tak měla celkem 194 bodů. Minimální množství bodu činí 97 bodů a maximální množství bylo 255 bodů, přičemž čím méně bodů, tím větší šance, že klient nebude splácet.7. Z fotokopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně ověřila totožnost žalované pomocí průkazu.8. Z dokladu o vyplacení úvěru, bylo zjištěno, že žalobkyně dne 28. 4. 2025 učinila na účet uvedený žalovanou ve smlouvě č. , částka, , platbu s VS , var. symbol, ve výši 40 000 Kč.9. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně operovala s příjmem žalované 25 000 Kč a výdaji ve výši 9 794 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 4 860 Kč a výdajů na bydlení ve výši 4 934 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalované ve výši 14 206 Kč. Žalovaná měla příjem v podobě zaměstnání a měla bydlet u rodičů.10. Z potvrzení o přijaté platbě soud zjistil, že v lednu 2025 žalovaná obdržela 23 122 Kč, v prosinci 2024 obdržela 15 839 Kč, v únoru 2025 obdržela 25 770 Kč a v březnu 2025 obdržela 26 270 Kč.11. Z karty klienta soud zjistil, že se žalovaná poprvé dostal do prodlení již se splátkou č. 1, a to o 21 dní a byla jí zaslána upomínka. Splátku č. 2 uhradila dříve, ale následně se dostala do prodlení s dalšími splátkami, které uhradila až 30. 10. 2025.12. Z předžalobní výzvy ze dne 27. 1. 2026 a podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzývala k uhrazení dlužné částky a příslušenství a smluvních pokut do 15 dnů ode dne odeslání.13. Z oznámení o schválení úvěru a dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně oznamovala žalované schválení úvěru.14. Z dalších důkazů, oznámení o zesplatnění č.l. 44, výzvy k zaplacení ze dne 16. 9. 2025, 16. 9. 2025, 17. 10. 2025 č.l. 42 - č.l. 42, předsmluvního formuláře č.l. 64 – č.l. 67, výpisu ze seznamu regulovaných subjektů ČNB č.l. 8, prohlášení klienta č.l. 25-26, 9-12 a 62 – č. l. 63, pojištění schopnosti splácet úvěry č.l. 18-19, 21-24, 68-69, čestné prohlášení č.l. 74 soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení pro rozhodnutí ve věci podstatný.Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:15. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, podepsaným žalovanou a žalobkyní dne 27. 4. 2025, požádala žalovaná žalobkyni o poskytnutí úvěru v částce 40 000 Kč. Návrh na poskytnutí úvěru byl žalobkyní akceptován a dne 28. 4. 2025 byla částka 40 000 Kč vyplacena na účet uvedený žalovanou ve smlouvě. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 48měsíčních splátkách po 2 808 Kč, spolu s úrokem ve výši nominální sazby 68,84 % a pojištěním již součástí splátky. Celkově se zavázala vrátit žalobkyni částku 118 272 Kč, bez pojištění. Jiná odměna za poskytnutí úvěru ujednána nebyla. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované lustrací v registru SOLUS, kdy v tomto registru neměla žalovaná záznam, a dále v nebankovním registru klientských informací (NRKI), přičemž v tomto registru bylo žalované přiřazeno skóre 194, z možného maxima 255 a minima 97 bodů. V rámci prověřování úvěruschopnosti žalobkyně posuzovala ověřený příjem žalované plynoucí ze zaměstnání výši 25 000 Kč a výdaji ve výši 9 794 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 4 860 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4 934 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalované ve výši 14 206 Kč. Žalovaná měla příjem v podobě zaměstnání a měla bydlet u rodičů. Smlouva byla formulářová, předchystána žalobkyní. Žalobkyně žalované zasílala předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky do 15 dnů ode dne jejího odeslání.16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.19. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že „při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že „nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry.Soud dospěl k následujícím právním závěrům:20. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a žalobu zamítl. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný úvěr, ohledně něhož strany uzavřely smlouvu v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení bylo ale prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně. Žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu žalované, ke kterému měla k dispozici potvrzení o výplatě mzdy (tedy splnila nezbytné minimum v rámci ověřování úvěruschopnosti), přičemž vycházela z příjmu 25 000 Kč. Co se týče výdajové stránky poměrů žalované, tak žalobkyně se spokojila pouze s paušálním stanovením výdajů dle životního minima ve výši 4 860 Kč a s výdaji na bydlení ve výši 4 934 Kč, kdy tyto výdaje, jakkoliv dále neověřila. V daném případě s ohledem na doložené příjmy, tvrzené výdaje a výši splátky dle názoru soudu tak učinit měla a výdajovou stránku měla zkoumat podrobněji, ostatně jak je výše uvedeno, soudy dovodily, že poskytovatelé úvěrů mají povinnost zkoumat jak příjmovou stránku, tak výdajovou stránku poměrů spotřebitele a údaje získané od spotřebitele si ověřit, není tak přiléhavá argumentace žalobkyně v jejím vyjádření, že nemá povinnost si ověřit výdaje klientů a nemusí zjišťovat dopodrobna jejich výdajovou stránku a navíc nemá jak si ji ověřovat. Takto má učinit zvláště za situace, kdy jsou výdaje (například na bydlení) žalované na první pohled nepřiměřeně nízké a splátka je poměrně vysoká, kdy v daném případě činila přes 10 % příjmu žalované. Pokud žalovaná uvedla, že u rodičů, určitě nebylo nemožné opatřit si od ní například prohlášení rodičů. Je také otázkou, proč by žalovaná s uvedeným příjmem přistupovala na velmi nevýhodné podmínky úvěru od žalobkyně a zda žalobkyně neměla zkoumat, zda žalovaná nemá úvěry u jiné společnosti, nespokojit se pouze s výpisem z rejstříku SOLUS, přičemž žalobkyně tyto informace měla k dispozici. V rámci výpisu rejstříku NRKI bylo uvedeno, že žalovaná má dluhy ve výši 2 976 255 Kč a má úvěrový rámec 40 000 Kč, je tedy zřejmé, že museli měsíčně hradit nějaké splátky. Přesto žalobkyně s touto informací nepracovala a v hodnocení klienta ji neuvedla. V daném případě žalobkyně bezpochyby měla učinit podrobnější zkoumání poměrů žalované, neměla se spokojit pouze s jejím tvrzeními, jak sama tvrdila. Soudy pak mají navíc povinnost vést poskytovatele úvěrů k tomu, aby řádně plnili své povinnosti, neboť předluženost spotřebitelů je závažný problém s celospolečenským dopadem, kdy z úřední činnosti je soudu známo, že žalobkyně opakovaně řádně neprověřuje úvěruschopnost klientů a poskytuje úvěry s velmi vysokým úrokem, které často odůvodňovala rizikovostí klientů. Výše úrokové sazby běžně indikuje rizikovost klienta, tedy je do ní promítnuta prémie poskytovatele úvěru za to, že klient se může dostat do problémů se splácením a tím je kryto riziko poskytovatele. Pokud je klient tak rizikový, že je nutné stanovit úrokovou sazbu skoro 70 % ročně (v nominální výši, když RPNS byla přes 90 %) je na žalobkyni aby dostatečně prověřila úvěruschopnost.21. Pokud žalobkyně argumentovala, že si každý má počínat poctivě a uvedla-li žalovaná výše uvedenou částku ohledně výdajů na bydlení, tak sama mystifikovala žalobkyni a neměla by z toho těžit, tak soud k tomuto uvádí, že zákon jednoznačně stanovuje povinnost žalobkyně řádně prověřit úvěruschopnost žalované a údaje si od ní případně ověřit, nespoléhat se pouze na údaje, které byly sděleny, kdy v daném vztahu je to žalobkyně, kdo vystupuje v pozici profesionála, disponujícím větším odborným zázemím, na kterou zákon o spotřebitelském úvěru přenáší zodpovědnost za prověření úvěruschopnosti, neboť je i v zájmu žalobkyně, aby jí klienti dluhy spláceli a nestávali se z nich neplatiči, jak je ostatně v zájmu i celé společnosti. Žalobkyně pak měla informace o tom, že žalovaná musí mít další výdaje v podobě splátek a rozhodla se je nezohledňovat, případně ověřuje úvěruschopnost pouze formálně, aby formálně vyhověla zákonu o spotřebitelském úvěru.22. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované vyplatila na její účet částku 40 000 Kč. Sama žalobkyně tvrdila, že žalovaná uhradila před zesplatněním 2 x 2 808 Kč a po zesplatnění částku 10 000 Kč. Žalovaná je tak povinna uhradit žalobkyni zbývající jistinu ve výši 24 384 Kč. Žalovaná v řízení nenamítala, jakou částku uhradila na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovanou. Stejně tak žalovaná neuváděla žádné skutečnosti ohledně jejích možností uvedenou částku splatit, soud proto výrokem I rozsudku zavázal žalovanou k úhradě výše uvedené částky.23. Žalobkyně nemá právo na zaplacení žádných dalších nároků z uvedené neplatné smlouvy, ani na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem, a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.24. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovanou, tedy spotřebitele, která je chráněna jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.25. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.26. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.27. Výzvy, uvedené v bodě 23. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.28. Dle názoru soudu se navíc žalovaná nemohla dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jejích možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.29. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovením občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.30. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.31. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a všech další nároků žalobkyně, zamítl.32. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva by byla případně neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 68,84 % ročně je v rozporu s dobrými mravy. V dané věci je rovněž nutné uvést, že daná sazba je uvedena jako nominální, kdy dle výpočtu soudu s ohledem na poskytnutou jistinu 40 000 Kč a celkovou povinnost vrátit částku 118 272 Kč, se efektivní úroková sazba blíží RPSN uvedené ve smlouvě, tedy 95,3 % ročně. Soud nevyžadoval od bankovních institucí průměrnou výši poskytovaných úvěrů odpovídající projednávané věci, neboť smlouva je neplatná již z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, ale soudu je známo, že úroky u úvěrů poskytovanými bankami jsou běžně do 20% ročně a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, by bylo možné konstatovat rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a z toho vyplývající absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z. K této neplatnosti je přitom soud povinen, ve shodě s uvedeným ustanovením, přihlédnout i bez návrhu. Pokud jde pak o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků by mohlo být od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., který řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány), avšak smlouva o úvěru je podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků vůbec uzavřít, navíc za situace, kdy se žalovanou uzavřela smlouvu s právě takto vysokým úrokem, který odůvodňovala rizikovostí žalovaných. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba s ohledem na dikci § 576 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, i kdyby žalobkyně náležitě úvěruschopnost prověřila. Pokud žalobkyně odůvodňovala výši úrokové sazby rizikovostí klienta, tak k tomuto soud dodává, že pokud jsou dle názoru žalobkyně její klienti natolik rizikoví, že je nutno jim úvěr poskytnout pouze za takto vysokých a nemravných úrokových sazeb, tak je zřejmé, že by jim ani úvěr poskytovat neměla a tato skutečnost neomlouvá výši sjednané úrokové sazby. Soudu je známo, že úrokové sazby u nebankovních úvěrů jsou vyšší než u úvěrů poskytnutých bankami, ale tento rozdíl nemůže být odůvodněn více jak čtyřnásobným navýšením běžné úrokové sazby. Soud bral rovněž v úvahu, že se nejedná o krátkodobý úvěr (se splatností v řádu týdnů nebo měsíců), kde bývají úrokové sazby podstatně vyšší, ale žalobkyně poskytla žalované úvěr se splatností 48 měsíců, kde vysoká roční úroková sazba neúměrně navyšuje částku, kterou je klient žalobkyně povinen vrátit, kdy i v tomto případě oproti poskytnuté částce 40 000 Kč byla žalovaná povinna vrátit částku 118 272 Kč, tedy skoro 3násobek poskytnuté částky, což je na první pohled zjevně nepřiměřené.33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení úspěšnější účastník, ale náklady jí nevznikly.34. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod.