9 C 19/2021-43 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 5. 1. 2021 domáhala po žalované zaplacení 8 320 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která byla uzavřena mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou dne 25. 5. 2017. Tvrdila, že její právní předchůdce na základě uvedené smlouvy poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a současně zaplatit úrok a poplatky související s úvěrem v celkové výši 5 110 Kč, a to formou pravidelných měsíčních splátek. Tyto splátky však nehradila řádně a včas a porušila tak svůj závazek ze smlouvy. V důsledku jejího prodlení právní předchůdce žalobkyně úvěr ke dni 25. 6. 2018 jednorázově zesplatnil, čímž mu vzniklo právo na úhradu nesplacené části jistiny ve výši 3 570 Kč. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností k 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení uvedené dlužné jistiny ve výši 3 570 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 750 Kč. Dále požadovala úrok ve výši 11,6 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení s tím, že výše úroku odpovídá výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami spotřebitelům na spotřebu se splatností 1-5 let ke dni uzavření smlouvy, a rovněž zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny, který zčásti kapitalizovala za dobu od prodlení žalované do 20. 5. 2020 na částku 784,24 Kč, zčásti požadovala běžící úrok z prodlení z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, pokud jde o žalovanou, ta se k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto ve smyslu citovaného ustanovení její souhlas předpokládal. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 25. 5. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátí a současně zaplatí úrok, jehož výše činila 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, tj. 1 960 Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 280 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 1 540 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 1 330 Kč Celkem tedy měla žalovaná na základě uvedené smlouvy uhradit částku 12 110 Kč, a to formou 13 pravidelných měsíčních splátek po 920 Kč splatných vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu byla smlouva uzavřena. Ve smlouvě byla mimo jiné sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, a to pro případ, že se žalovaná dostane do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru či zesplatněné jistiny. Žalovaná na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila v období od 25. 5. 2017 do 15. 10. 2018 celkem 8 540 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 24. 6. 2020 s účinností k 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Žalobkyně následně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ze smlouvy ve výši 9 526,79 Kč v dodatečně poskytnuté lhůtě a upozornila ji na to, že pokud nebude dluh zaplacen dobrovolně, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“). 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného. 10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k vedení sporu prokázala předloženými smlouvami o postoupení pohledávek, na jejichž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalované pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, když poskytla žalované peněžní prostředky v ujednané výši. Žalované tak dle příslušných smluvních ujednání i dle citovaného ustanovení § 2395 o. z. v každém případě vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté prostředky ve výši 7 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem, respektive ujednání o smluvní pokutě. 12. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána úroková sazba ve výši 25,85 % z poskytnuté jistiny ročně. Ačkoliv smlouva neobsahovala absolutní částku úroku, tuto lze dovodit jednak z toho, že úrok měl dle čl. II. odst. 1 smlouvy odpovídat 28 % z poskytnuté jistiny, jednak též z výše celkové dlužné částky, která dle smlouvy činila 12 110 Kč. Pokud od této částky odečteme jistinu ve výši 7 000 Kč a všechny sjednané poplatky v celkové výši 3 150 Kč, lze uzavřít, že celkový úrok, k jehož úhradě se žalovaná zavázala, činil 1 960 Kč. Takto vysoký úrok soud nepovažuje za nepřiměřený ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a dalším okolnostem, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v daném případě byl žalované poskytnut nebankovní úvěr, potřebné finance obdržela v hotovosti ihned při podpisu smlouvy, jejich použití nebylo jakkoliv účelově vázáno a právní předchůdce žalobkyně nepožadoval ani žádné zajištění své pohledávky. Pro žalovanou to znamenalo nepochybně mnohem snazší přístup k potřebným peněžním prostředkům, než kdyby o úvěr žádala některou banku a musela absolvovat nepochybně mnohem přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by jí úvěr vůbec nemusel být poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně, jež se zákonitě musela projevit ve výši sjednané úrokové sazby. Průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné smlouvy, tj. v květnu 2017, činila 11,48 % ročně (viz databáze časových řad ARAD dostupná na webu www.cnb.cz – tabulka B .1.2, ukazatel 5 - Domácnosti a NISD (S.14+S.15)). V posuzované smlouvě sjednaná úroková sazba byla sice více než dvojnásobná, s ohledem na shora uvedené okolnosti případu však dle názoru soudu ještě akceptovatelná. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žalovaná byla na podkladě předmětné úvěrové smlouvy skutečně povinna uhradit smluvní úrok ve výši 1 960 Kč. 13. Soud je dále ochoten akceptovat ještě sjednaný poplatek za uzavření smlouvy ve výši 280 Kč. Lze totiž připustit, že právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s uzavřením smlouvy a vyplacením jistiny úvěru v hotovosti žalované vznikly určité administrativní náklady, přičemž shora uvedenou částku soud s ohledem na okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavřena, nepovažuje za nepřiměřenou. Žalované tedy vznikla na základě předmětné smlouvy povinnost uhradit i tento poplatek. 14. Naopak právo na zaplace