16 C 356/2021-42 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 15 520 Kč a příslušenství. Tvrdila, že dne 30. 8. 2017 uzavřela její pr. předchůdkyně, spol. [právnická osoba], se žalovanou smlouvu o úvěru. Žalovaná převzala v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy o úvěru částku 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a zaplatit 8 280 Kč Celkem se tak žalovaná zavázala vrátit částku 20 280Kč ve 13 měsíčních splátkách ve výši 1 560 Kč. Žalovaná uhradila toliko 10 760 Kč, ke dni poslední splátky dne 30. 9. 2018 nebyl úvěr splacen. Žalobkyni proto vzniklo právo na smluvní pokutu 0,1 % denně. Pohledávka byla v rámci prodeje části závodu převedena na společnost [právnická osoba] a tato společnost pohledávku postoupila žalobkyni smlouvou ze dne 19. 7. 2021. Předmětem žaloby je tedy částka 9 520 Kč na jistině, dále smluvní pokuta 6 000 Kč, úrok z prodlení do 11. 6. 2021 ve výši 2 309,84 Kč, úrok z prodlení 9 % denně od 19. 10. 2021 do zaplacení a náklady mimosoudního vymáhání 545 Kč (odchozí dopis 39 Kč, odchozí doporučený dopis 50 Kč, odchozí telefonický hovor 72 Kč, osobní návštěva 217 Kč). 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřila. 3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“). 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 8. 2017 soud zjistil, že žalovaná obdržela od žalobkyně částku 12 000 Kč, kterou se zavázala vrátit a vedle toho zaplatit„ celkové náklady spotřebitelského úvěru“ v celkové výši 8 280 Kč tvořené úrokem ve výši 28 % z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut (ve smlouvě je uveden i přepočet této výše na roční sazbu 25,85 % p. a.), poplatkem za správu ve výši 2 640 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2 280 Kč, a to v 13 měsíčních splátkách po 1 560 Kč. V čl. V.4 je stanovena smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, s níž je dlužník v prodlení s tím, že souhrn uplatněné sml. pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Ve smlouvě nebyla sjednána povinnost hradit náklady mimosoudního vymáhání. 5. Ze smlouvy o prodeji části závodu a ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. 6. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn skutkových zjištění, která jsou ve vzájemném souladu. Z ničeho nevyplynulo, že by žalovaná zaplatila více než tvrzených 10 760 Kč. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: 8. Smlouva uzavřená mezi stranami byla smlouvou o úvěru podle § 2395 a n. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), a zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“). Vzhledem k tomu, že se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti a spotřebitelem, je ve věci nezbytné aplikovat i ta zvláštní ustanovení, jejichž účelem je ochrana spotřebitele (zejména § 1810 a n. OZ). 9. Podle § 2395 OZ platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 588 OZ platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 1812 odst. 1 OZ platí, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. 12. Podle odst. 2 téhož paragrafu platí, že k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. 13. Podle § 1813 OZ platí, že se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 14. Podle § 122 odst. 2 ZSÚ platí, že uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. 15. Ze skutkových zjištění a citované úpravy je zřejmé, že žalobkyně má právo na vrácení jistiny. 16. Co se týče„ nákladů spotřebitelského úvěru“, tyto jsou cenou služby, jsou proto vyloučeny z přezkumu optikou přiměřenosti dle § 1813 OZ. Je však možné je přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. Celková výše„ nákladů spotřebitelského úvěru“ činila 8 280 Kč, tedy 63,69 % jistiny (ročně cca 59 %). Tato částka, která plní funkci odměny za poskytnutí peněžních prostředků (úroku) a má pokrývat náklady žalobkyně, její rizika a umožnit dosažení zisku, je i s ohledem na trvání úvěru (13 měsíců) zjevně přemrštěná. 17. Soud proto postupně posuzoval jednotlivé složky„ nákladů spotřebitelského úvěru“. Ujednání o úroku 3 360 Kč (28 % jistiny) považoval za souladné s dobrými mravy i zákonem. Již takto však náklady spotřebitelského úvěru dosahovaly míry 25,85 % p. a., což je téměř trojnásobek průměrné bankovní sazby (ta dle databáze ČNB – ARAD činila v červnu 2017 9,42 % p. a.; k trojnásobku sazby jako maximu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 - vedle toho je třeba zdůraznit, že v uvedené věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky). Za této situace jsou náklady, riziko nebankovního poskytovatele úvěru a jeho zisk již pokryté. Ujednání o úplatě za správu úvěru proto soud považoval za zjevně rozporné s dobrými mravy a tedy neplatné podle § 580 a § 588 OZ. 18. Co se týče inkasa v hotovosti, ze smlouvy vyplývá, že spotřebitel – žalovaná neměla možnost o poskytnutí této služby (a výši zvláštní úplaty za ni) vyjednávat, neboť smlouva neumožňuje jiný způsob splácení než hotovostně. Smlouva tedy nepočítá s variantou převzetí hotovosti a hrazení splátek převodem na účet nebo poštovní poukázkou a lze proto uzavřít, že služba inkasa plateb v hotovosti i výše úplaty za ni byla žalované vnucena. 19. Žalobkyně tedy jednala ve zjevném rozporu se zásadou profesionality (§ 433 OZ) a dobrými mravy, jestliže spotřebiteli vnutila způsob finančně náročný, když mohla pro dosažení stejného účelu zvolit způsob jednodušší a levnější (převodem na účet nebo poštovní poukázkou ve prospěch účtu žalobkyně). Přenášení nevýhod plynoucích z neprofesionálního jednání podnikatele na spotřebitele by bylo v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele ve spotřebitelských vztazích. Ujednání o poplatku za hotovostní výběr splátek je proto podle § 580 a § 588 OZ neplatné. 20. Pokud tedy žalovaná splácela, jednalo se o úhradu na jistinu a na úrok. Pokud uhradila 10 760 Kč, zbývalo k úhradě 4 600 Kč. Tuto částku tedy soud žalobkyni přiznal a z ní i odpovídající úrok z prodlení (právo na úrok z prodlení vyplývá z § 1970 OZ ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb.). 21. Co se týče smluvní pokuty 0,1 % denně, tak ta je v souladu s § 122 odst. 2 ZSÚ, ale výsledná částka je ovlivněna nižší dlužnou jistinou. Ke dni rozhodnutí tedy žalovaná dluží na smluvní pokutě 2 300 Kč – tuto část smluvní pokuty proto soud přiznal. 22. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (co se týče nákladů mimosoudního vymáhání – právo na tyto náklady nebylo ve smlouvě sjednáno, soud je proto nepřiznal). 23. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalovaná byla ve věci mírně úspěšnější, avšak žádné náklady nevynaložila, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. 24. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.