9 C 157/2022-38 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 1. 8. 2022 domáhala po žalované zaplacení 9 288,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29. 8. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne 31. 7. 2020 mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 4 600 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 688,78 Kč ve lhůtě do 28. 8. 2020. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla následně smlouvou z 18. 3. 2021 postoupena na žalobkyni. Žalovaná na svůj dluh z předmětné smlouvy neuhradila ničeho. Žalobou požadovaná částka tedy sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 4 600 Kč a z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 688,78 Kč Vedle těchto částek se žalobkyně domáhala rovněž zákonného úroku z prodlení z nich za dobu ode dne následujícího dni splatnosti úvěru do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastnic s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádná z nich se k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 31. 7. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě byly žalované téhož dne bezhotovostním převodem ve prospěch jejího bankovního účtu uvedeného ve smlouvě poskytnuty peněžní prostředky ve výši 4 600 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 688,78 Kč a smluvní úrok, jehož výše dle smlouvy činila 40 % ročně, vše ve lhůtě do 28. 8. 2020. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činila dle smlouvy 9 429,93 Kč. S účinností k 18. 3. 2021 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni, o čemž žalovanou písemně informoval přípisem z 20. 1. 2022, kterým žalovanou vyzval k úhradě dlužné částky ve výši 13 609,45 Kč. Současně byla žalovaná vyzvána k plnění ještě předžalobní výzvou zástupce žalobkyně z téhož dne, v níž byla rovněž poučena o tom, že pokud svůj dluh neuhradí, bude jej žalobkyně vymáhat soudní cestou. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“). 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ust. je neplatné rovněž právní jednání, podle něhož má být plněno něco nemožného. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 11. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem dostál, když žalované poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Dle příslušných smluvních ujednání i podle § 2395 mu tak nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 4 600 Kč a dále na zaplacení úroku. 12. Pokud jde o sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, respektive úrok, jejich sjednanou výši soud dovodil z položky ve smlouvě označené jako„ celková částka, kterou klient zaplatí“. Ta činila 9 429,93 Kč, po odečtení jistiny 4 600 Kč je tedy zřejmé, že celková úplata za poskytnutí úvěru, ať už byla nazvána úrokem nebo poplatkem za poskytnutí úvěru, činila 4 829,93 Kč Smlouva o úvěru je ze své podstaty smlouvou úplatnou, neboť podle § 2395 o. z. je její podstatnou náležitostí ujednání o úroku. Soud je obecně ochoten u krátkodobých úvěrů či zápůjček splatných v řádech dní, maximálně jednotek měsíců (tzv. mikropůjček), akceptovat i násobně vyšší úrokové sazby, než jaké jsou obecně obvyklé u dlouhodobějších úvěrů poskytovaných bankami, neboť je logické, že pokud by poskytovatelé těchto úvěrů své produkty úročili obvyklou úrokovou sazbou uplatňovanou v sektoru bankovních úvěrů, pohyboval by se jejich zisk s ohledem na krátkodobost úvěrového vztahu a zpravidla nevysokou jistinu úvěru v řádech desítek, maximálně stovek korun, což by bylo jednoznačně nerentabilní. Rozhodně však nelze ani u takovýchto spotřebitelských úvěrů připustit, aby úrok za poskytnutí úvěru přesahoval výši prostředků, které byly reálně úvěrovanému poskytnuty, jako je tomu v posuzované věci. Takto vysoký úrok je bez dalšího podle názoru soudu zjevně v rozporu s dobrými mravy. Soud proto posoudil ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru, respektive o smluvním úroku z úvěru jako neplatná pro jejich zjevný rozpor s dobrými mravy, přičemž k této neplatnosti ve smyslu § 588 o. z. přihlédl i bez návrhu žalované. 13. Vzhledem k tomu, že povinnost zaplatit úrok vyplývá již ze samotné podstaty smlouvy o úvěru, přičemž v posuzovaném případě je ujednání o výši úroku, respektive úplaty za poskytnutí úvěru absolutně neplatné, je třeba vycházet z toho, že mezi účastníky sice úroky být plněny měly, jejich výše však nebyla ujednána. Je tedy třeba aplikovat ustanovení § 1802 o. z., podle něhož v takovém případě má dlužník povinnost zaplatit obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. Z databáze časových řad ARAD dostupné na webových stránkách ČNB (tabulka B2 .1.2. Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami rezidentům ČR – stavy obchodů, ukazatel č. 5 Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem) vyplývá, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu činila v červenci 2020, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 8,88 % ročně. Žalovanou sice stíhá povinnost uhradit úroky za dobu od poskytnutí peněžních prostředků až do jejich úplného vrácení (viz § 2399 odst. 2 věta druhá o. z.), nicméně žalobkyně v žalobě uplatnila právo na zaplacení úroku v kapitalizované výši, soud proto mohl v daném případě a za daného žalobního petitu žalobkyni přiznat úroky maximálně za období ode dne poskytnutí úvěru, tj. od 31. 7. 2020, do dne vydání tohoto rozsudku, tedy do 29. 9. 2022. Za uvedené období by úrok z poskytnuté jistiny ve výši 4 600 Kč při shora uvedené obvyklé úrokové sazbě 8,88 % ročně činil celkem částku 884,76 Kč. Soud proto posoudil nárok žalobkyně na zaplacení úroku jako oprávněný pouze v této výši. 14. Ze shora popsaných důvodů soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 4 600 Kč a úrok ve výši 884,76 Kč, celkem tedy částku 5 484,76 Kč. Žalovanou dále zavázal i k zaplacení zákonného úroku z dlužné částky ode dne následujícího dni sjednané splatnosti úvěru, tj. od 29. 8. 2020, do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti se žalovaná dostala do prodlení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 3 804,02 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29. 8. 20