16 C 255/2022-47 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 29 542,30 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem 13 769,79 Kč, běžícím úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč. Tvrdila, že dne 3. 6. 2020 uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru„ [anonymizována dvě slova]“, na základě které žalované poskytla částku ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a zaplatit úrok 111,13 % p. a. v 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč. Žalovaná nesplácela řádně a včas, zaplatila toliko 1 995 Kč dne 10. 7. 2020 a 3 990 Kč dne 17. 9. 2020. Došlo tedy ke zesplatnění úvěru. Žalobkyně proto žádá 19 542,30 Kč na dlužní jistině, úroky za období 4. 10. 2020 – 30. 4. 2021 ve výši 13 769,79 Kč, poplatky za dvě upomínky po 450 Kč a smluvní pokutu, která přesáhla limit 50 % jistiny, žalobkyně tak na pokutách požaduje pouze 10 000 Kč. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila. 3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“). 4. Z předložených listin soud učinil následující zjištění: 5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru„ [anonymizována dvě slova]“ ze dne 3. 6. 2020 (č. l. 8) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala, že žalované poskytne peněžní prostředky 20 000 Kč a žalovaná se zavázala, že v 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč žalobkyni zaplatí částku 59 850 Kč, tedy jistinu spolu s úrokem 111,33 % ročně. Za součást smlouvy byly označeny i Smluvní podmínky o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] (dále jen„ smluvní podmínky“). 6. Ze smluvních podmínek (č. l. 14) soud zjistil, že v jejich čl. VI. 1 byla ujednána možnost zesplatnění v případě prodlení po dodatečné výzvě k úhradě, v čl. VI. odst. 3 písm. a) byla ujednána smluvní pokuta 499 Kč pro případ prodlení se splátkou a smluvní pokuta 0,1 % dlužné částky po zesplatnění. V čl. VI. odst. 2 písm. a) byl ujednán poplatek za upomínku 450 Kč. V čl. VI. odst. 1 byla ujednána možnost zesplatnění při prodlení se zaplacením i po dodatečné 30 denní lhůtě k zaplacení. 7. Z potvrzení o provedení platby (č. l. 19) soud zjistil, že na účet žalované byla dne 9. 6. 2020 zaslána částka 20 000 Kč. 8. Ze splátkového kalendáře (č. l. 18) soud zjistil, že první splátka byla splatná 3. 7. 2020, poslední 3. 12. 2022. 9. Z upomínek I, III a IV (č. l. 20-22) soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovanou minimálně třikrát. 10. Z ostatních předložených listin soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc. 11. Z učiněných zjištění soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, podle kterého žalovaná na základě smlouvy o úvěru obdržela 20 000 Kč. Tuto částku se zavázala vrátit spolu s úrokem 111,33 % ročně (tedy celkem měl zaplatit 59 850 Kč) z této částky v 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč splatných vždy 3. dne v měsíci. Žalovaná zaplatila toliko 5 985 Kč před zesplatněním. Ve smluvních podmínkách byla ujednána možnost zesplatnění, poplatky za upomínky a smluvní pokuta před a po zesplatnění (konkrétně viz jednotlivá zjištění shora). 12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ OZ“) a podle § 2 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen„ z.s.ú.“). Podle § 2395 OZ se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 433 odst. 1 a 2 OZ platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1802 OZ platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 110 odst. 1 ZSÚ platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. 13. Soud se ve věci nezabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalované. 14. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci. 16. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu, v případě směrnice se též používá termín„ nepřímý účinek směrnice“). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem. 17. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 [právnická osoba], v likvidaci, proti Dervis Odemis a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13). Tyto meze eurokonformního výkladu ostatně Soudní dvůr EU připomněl i ve shora citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK. 18. Národní úprava stanovuje povinnost podnikatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele v § 86 odst. 1 ZSÚ. V ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022 pak jednoznačně stanovuje sankci neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZSÚ pouze k námitce spotřebitele (pokud by námitky nebylo třeba, vůbec by v ustanovení nebyla jeho druhá věta; kromě výslovného textu zákona je to výslovně uvedeno i v důvodové zprávě:„ Této neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se může spotřebitel dovolat…“). Vzhledem k aktuálnímu znění zákona nelze vycházet ze starší judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/20