9 C 254/2023-37 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 6. 10. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 13 439,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 21. 10. 2021 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne 27. 7. 2021 mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve lhůtě do 20. 10. 2021. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla následně smlouvou z 15. 6. 2023 postoupena na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy neuhradil ničeho. Žalobou požadovaná částka tedy sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 8 000 Kč a z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 439,47 Kč Vedle těchto částek se žalobkyně domáhala rovněž zákonného úroku z prodlení z nich za dobu ode dne následujícího dni splatnosti úvěru do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, žalovaný se pak k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, ačkoliv byl v uvedené výzvě poučen o tom, že v případě nevyjádření se bude mít soud za to, že se shora uvedeným postupem souhlasí. Soud proto vycházel z toho, že žalovaný nemá proti projednání a rozhodnutí věci námitek. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], uzavřené dne 27. 7. 2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 439,47 Kč a smluvní úrok. Sjednaná zápůjční úroková sazba činila 40 % ročně, celková dle smlouvy splatná částka pak 13 904,33 Kč. Úvěr byl splatný k datu 20. 10. 2021. 5. Z potvrzení o provedené platbě předloženého žalobkyní ze dne 28. 7. 2021 a ze sdělení [právnická osoba], ze 13. 12. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně dne 29. 7. 2021 vyplatil žalovanému 8 000 Kč, a to bankovním převodem ve prospěch bankovního účtu žalovaného uvedeného ve smlouvě č. [bankovní účet]. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 15. 6. 2023, jakož i z přílohy k této smlouvě obsahující seznam postoupených pohledávek, bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy byla postoupena na žalobkyni, a to k datu uzavření postupní smlouvy. 7. Z oznámení o postoupení pohledávky z 30. 6. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o tom, že došlo k postoupení jeho pohledávky ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a vyzval jej, aby dluh ve výši 15 312,96 Kč uhradil již ve prospěch žalobkyně. 8. Z předžalobní výzvy z 30. 6. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého zástupce k zaplacení dluhu ve výši 15 312,96 Kč vzniklého z titulu předmětné úvěrové smlouvy a nákladů jejího právního zastoupení ve výši 7 405 Kč ve lhůtě tří dnů s upozorněním, že v případě nezaplacení bude nutno přistoupit k soudnímu vymáhání dluhu. 9. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 27. 7. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě byly žalovanému dne 29. 7. 2021 poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 439,47 Kč a smluvní úrok, jehož výše dle smlouvy činila 40 % ročně, vše ve lhůtě do 20. 10. 2021. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila dle smlouvy 13 904,33 Kč. S účinností k 15. 6. 2023 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval přípisem z 30. 6. 2023, kterým ho vyzval k úhradě dlužné částky ve výši 15 312,96 Kč. Současně byl žalovaný vyzván k plnění ještě předžalobní výzvou zástupce žalobkyně z téhož dne, v níž byl rovněž poučen o tom, že pokud svůj dluh neuhradí, bude jej žalobkyně vymáhat soudní cestou. 10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“). 11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ust. je neplatné rovněž právní jednání, podle něhož má být plněno něco nemožného. 14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 16. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem dostál, když žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Dle příslušných smluvních ujednání i podle § 2395 mu tak nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 8 000 Kč a dále na zaplacení úroku. Pro rozhodnutí ve věci však bylo třeba zabývat se tím, zda mu vznikla povinnost k úhradě úroku ve výši, která byla sjednána ve smlouvě. Pokud jde o sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, respektive úrok, jejich sjednanou výši soud dovodil z položky ve smlouvě označené jako„ celková částka, kterou klient zaplatí“. Ta činila 13 904,33 Kč, po odečtení jistiny 8 000 Kč je tedy zřejmé, že celková úplata za poskytnutí úvěru, ať už byla nazvána úrokem nebo poplatkem za poskytnutí úvěru, činila 5 904,33 Kč. 17. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjče