9 C 260/2023-38 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 6. 10. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 35 943,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 10. 2022 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne 4. 11. 2021 mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve lhůtě do 24. 10. 2022. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla následně smlouvou z 15. 6. 2023 postoupena na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy neuhradil ničeho. Žalobou požadovaná částka tedy sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 22 000 Kč a z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 13 943,92 Kč Vedle těchto částek se žalobkyně domáhala rovněž zákonného úroku z prodlení z nich za dobu ode dne následujícího dni splatnosti úvěru do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádný z nich se k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], uzavřené dne 4. 11. 2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, a to v částce 11 149,27 Kč ke splacení předchozího spotřebitelského úvěru žalovaného, který mu byl poskytnut na základě smlouvy č. [anonymizováno] ze dne 4. 3. 2021, a ve zbývající části převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 13 943,92 Kč a smluvní úrok. Sjednaná zápůjční úroková sazba činila 12 % ročně, celková dle smlouvy splatná částka pak 37 315,01 Kč. Úvěr byl splatný k datu 24. 10. 2022. 5. Z potvrzení o provedené platbě předloženého žalobkyní ze dne 4. 11. 2021 a ze sdělení [právnická osoba] ze dne 11. 12. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně dne 4. 11. 2021 vyplatil žalovanému 10 850,73 Kč, a to bankovním převodem ve prospěch bankovního účtu žalovaného uvedeného ve smlouvě č. [bankovní účet]. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 15. 6. 2023, jakož i z přílohy k této smlouvě obsahující seznam postoupených pohledávek, bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy byla postoupena na žalobkyni, a to k datu uzavření postupní smlouvy. 7. Z oznámení o postoupení pohledávky z 30. 6. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o tom, že došlo k postoupení jeho pohledávky ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a vyzval jej, aby dluh ve výši 51 090,84 Kč uhradil již ve prospěch žalobkyně. 8. Z předžalobní výzvy z 30. 6. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého zástupce k zaplacení dluhu ve výši 51 090,84 Kč vzniklého z titulu předmětné úvěrové smlouvy a nákladů jejího právního zastoupení ve výši 12 632 Kč ve lhůtě tří dnů s upozorněním, že v případě nezaplacení bude nutno přistoupit k soudnímu vymáhání dluhu. 9. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 4. 11. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě byly žalovanému dne 4. 11. 2021 poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 13 943,92 Kč a smluvní úrok, jehož výše dle smlouvy činila 12 % ročně, vše ve lhůtě do 24. 10. 2022. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila dle smlouvy 37 315,01 Kč. S účinností k 15. 6. 2023 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval přípisem z 30. 6. 2023, kterým ho vyzval k úhradě dlužné částky ve výši 51 090,84 Kč. Současně byl žalovaný vyzván k plnění ještě předžalobní výzvou zástupce žalobkyně z téhož dne, v níž byl rovněž poučen o tom, že pokud svůj dluh neuhradí, bude jej žalobkyně vymáhat soudní cestou. 10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“). 11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ust. je neplatné rovněž právní jednání, podle něhož má být plněno něco nemožného. 14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 16. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem dostál, když žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Dle příslušných smluvních ujednání i podle § 2395 mu tak nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 22 000 Kč a dále na zaplacení úroku. Pro rozhodnutí ve věci však bylo třeba zabývat se tím, zda mu vznikla povinnost k úhradě úroku ve výši, která byla sjednána ve smlouvě. Pokud jde o sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, respektive úrok, jejich sjednanou výši soud dovodil z položky ve smlouvě označené jako„ celková částka, kterou klient zaplatí“. Ta činila 37 315,01 Kč, po odečtení jistiny 22 000 Kč je tedy zřejmé, že celková úplata za poskytnutí úvěru, ať už byla nazvána úrokem nebo poplatkem za poskytnutí úvěru, činila 15 315,01 Kč. 17. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a kter