3 T 117/2020-2546 — Okresní soud v Táboře

1. Dokazováním v hlavním líčení byl zjištěn skutkový stav tak, jak je popsán ve výrokové části tohoto rozsudku. 2. V hlavním líčení byl vyslechnut obžalovaný [celé jméno obžalovaného]. Ten dobrovolně a bez nátlaku prohlásil, že je vinen jednáním, popsaným v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích sp. zn. KZV [číslo] a souhlasil s popisem skutku a právní kvalifikací, čímž splnil všechny požadavky pro aplikaci § 206c trestního řádu. V souladu s odstavcem 3 a 6 tohoto ustanovení soud za souhlasu státního zástupce prohlášení viny obžalovaného přijal a dále neprováděl v tomto směru dokazování. 3. Stejně tak učinil prohlášení viny, ve smyslu § 175a odst. 6 písm. e) trestního řádu a § 206b odst. 4 trestního řádu, obžalovaný [celé jméno obžalovaného]. Prohlásil, že spáchal skutek, pro který je stíhán a který byl předmětem sjednané dohody o vině a trestu. Předložená dohoda měla náležitosti předpokládané v § 175a odst. 6 trestního řádu a po splnění procesních, zejm. poučovacích povinností dle § 314q trestního řádu, soud ve smyslu § 314r odst. 4 trestního řádu schválil odsuzujícím rozsudkem dohodu o vině mezi obžalobou a obžalovaným [celé jméno obžalovaného]. Považuje dohodu za správnou a přiměřenou z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem i z hlediska druhu a výše navrženého peněžitého trestu, resp. také trestu zákazu činnosti, jenž koresponduje s faktem, že krom žalovaného zločinu byl tento obžalovaný stíhán též pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. 4. Pokud pak jde o obžalovaného [celé jméno obžalovaného], zde bylo, po prohlášení viny, na místě rozhodovat o trestu. 5. Pokud jde o výrok o druhu a výměře trestu, soud bere v úvahu kritéria stanovená § 38 a § 39 trestního zákoníku, tedy jednak povahu a závažnost projednávaného trestného činu a jednak poměry pachatele, tj. zásadu přiměřenosti (proporcionality) trestní sankce v širším slova smyslu, jednak také požadavek tzv. subsidiarity trestní sankce (§ 38 odst. 1, 2 trestního zákoníku). Při stanovení druhu trestu a jeho výměry pak soud přihlédne ve smyslu § 39 odst. 1, 2 trestního zákoníku k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (jenž jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem). Dále soud přihlédne k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy. Mimoto soud přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu. Přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné. Přihlédne konečně k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obžalovaného. Soud mimoto posuzuje existenci polehčujících a přitěžujících okolností, jak je definuje ust. § 41 a § 42 trestního zákoníku. 6. Obžalovaný [celé jméno obžalovaného] prohlásil vinu a splnil tedy jednak jedno ze základních kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 1 trestního zákoníku, současně mu svědčí polehčující okolnost podle § 41 písm. l) a m) trestního zákoníku, tedy doznání a napomáhání při objasnění své trestné činnosti. Svědčí mu rovněž polehčující okolnost v podobě předchozí trestní bezúhonnosti podle § 41 písm. p) trestního zákoníku. Bylo možné a bylo i na místě ukládat obžalovanému samostatný peněžitý trest (§ 67 odst. 1 trestního zákoníku), jenž se - stejně jako u ostatních obžalovaných - nabízí proto, že obžalovaný je vzhledem ke svým výdělkovým možnostem schopen jej bez obtíží uhradit. Jeho výměra, pokud jde o počet denních sazeb, byla stanovena zcela v souladu s návrhem intervenujícího státního zástupce, tedy 183 denních sazeb. Jak již soud uvedl v předchozím rozhodnutí v této věci, akceptoval logiku návrhu obžaloby, že počet sazeb by měl korespondovat se spodní hranicí zákonné trestní sazby podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku. Pro případ, že by obžalovaný trest neuhradil, postihne jej stejný nepodmíněný trest, jaký by mu byl uložen v případě nařízení trestu původně podmíněně odloženého podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku. 7. Pokud však jde o výši denní sazby, jež se odvíjí od majetkových možností obžalovaného [celé jméno obžalovaného], zde soud ukládal trest poněkud mírnější, než navrhováno obžalobou. Na místo 300 pouze 200 Kč. Obžalovaný je ředitelem ve společnosti [právnická osoba], jeho příjem je cca 40 000 Kč měsíčně. Anoncoval, že má dvě děti a nyní je samoživitel, protože manželka přišla v důsledku epidemie koronaviru o práci, čemuž lze uvěřit. Trest, který byl obžalovanému ukládán, koresponduje s konkrétní společenskou škodlivostí trestného činu obžalovaného, který se stal v jistém smyslu obětí nekalého počínání hlavních pachatelů, policistů [jméno] [příjmení] a [celé jméno obžalovaného]. To již ke„ kontrole“ přistupovali s perspektivou vylákání úplatku a obžalovaní jim v jistém smyslu„ naletěli.“ Obžalovaný sám korupční jednání neinicioval, byť jej samozřejmě podle zákona měl odmítnout či alespoň nahlásit. Jednání obžalovaného tedy sice jistě bylo zavrženíhodné, šlo o praktickou podporu korupce jako společensky velmi negativního jevu, který je třeba v zájmu celé společnosti potlačovat. Na druhou je třeba vnímat jeho situaci střízlivě. Navzdory použité trestní sazbě nešlo ještě o zásadně konkrétně společensky nebezpečné jednání. Trest ve výši necelého měsíčního čistého příjmu obžalovaného [celé jméno obžalovaného] lze při zohlednění výše rekapitulovaných polehčujících okolností považovat za ještě přiměřený, a proto byl takto obžalovanému uložen. 8. Obžalovaný se poučuje o tom, že na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za jiný trestný čin než zvlášť závažný zločin, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán, tedy uhrazen (§ 69 odst. 3 trestního zákoníku).