Okresní soud v Táboře 2 C 102/2026-18 – Náklady řízení

Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 14. 2. 2025 smlouvu o podnikatelském úvěru č. , hodnota, , na jejíchž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 75 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaná zavázala vrátit celou dlužnou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 135 426,87 Kč, a to do 14. 2. 2026. Žalovaná však dlužnou částku neuhradila řádně a včas, když na dlužnou částku uhradila toliko 49 023 Kč. Žalobkyně proto po žalované dále požaduje i jednorázovou sankci ve výši 500 Kč za každou zmeškanou splátku, tedy částku v celkové výši 6 000 Kč. Žalobkyně taktéž požaduje zákonné úroky z prodlení. Předžalobní výzva byla žalované zaslána dne 6. 3. 2026.2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. č. , hodnota, má soud za prokázané, že mezi účastníky řízení byla dne 14. 2. 2025 uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru (dále jen „smlouva“) a žalobkyně se v ní zavázala žalované poskytnout úvěr v celkové výši 75 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala tento úvěr vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 0,7 % denně z dlužné částky úvěru za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení (čl. III. smlouvy) přičemž žalobkyně tuto částku kapitalizovala na sumu ve výši 135 426,87 Kč, která je v žalobě označena jako poplatek za poskytnutí úvěru. Pro případné prodlení s úhradou splátky úvěru, si účastníci řízení dále sjednali pokutu ve výši 500 Kč za každou takto opožděnou platbu (čl. VII. bod 1 smlouvy), přičemž žalovaná se opozdila se dvanácti splátkami, proto žalobkyně požaduje částku pokuty ve výši 6 000 Kč. Žalobkyně žalované poskytla částku úvěru v celkové výši 75 000 Kč převedením na účet žalované, jak je prokázáno z předloženého potvrzení o provedené platbě žalobkyně. Žalovaná pak na dlužnou částku uhradila toliko 49 023 Kč. Z předložené předžalobní upomínky má pak soud za prokázané, že žalovaná žalobkyni zbytek dlužné částky neuhradila.4. Podle ust. § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle § 433 odst. 1, 2 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Jejich výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 dovodil, mimo jiné, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Ochrany před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.6. Soud se proto dále v dané věci zabýval otázkou, zda, a pokud ano, kdo v daném smluvní vztahu vystupoval jako slabší strana. Žalobkyně podniká v oboru poskytování půjček, na veřejně přístupných internetových stránkách se prezentuje právě jako poskytovatel krátkodobých půjček a provozovatel internetových stránek creditkasa.com. I dle smlouvy žalobkyně poskytuje úvěrovaným na internetu klientkou zónu, ve které dochází ohledně úvěrových smluv ke komunikaci mezi stranami (bod 9. 4. smlouvy). Pokud se jedná o žalovanou, předložená smlouva sice uvádí, že úvěr byl poskytnut výlučně na financování podnikatelských potřeb žalované, a to bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru, nicméně z veřejně dostupného živnostenského rejstříku dostupného na internetu vyplývá, že žalovaná má povolenou živnost na obor holičství a kadeřnictví. Z uvedeného je zjevné, že žalobkyně v hospodářském styku s žalovanou vystupovala právě v rámci výkonu vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná nikoli, tedy žalovaná je v rámci předmětného právního vztahu z úvěrové smlouvy slabší stranou ve smyslu § 433 o. z. (opačně by tomu bylo, kdyby žalovaná poskytovala žalobkyni v rámci svého podnikání své služby). Žalobkyně měla v takovém případě povinnost vystupovat ve svém hospodářském postavení vůči žalované tak, aby nevytvořila nebo nevyužila závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Nelze zároveň opominout skutečnost, že žalovaná jako osoba samostatně výdělečně činná plně odpovídá veškerým svým majetkem za závazky, které v rámci své hospodářské činnosti uzavře. Její postavení proto nutně musí vykazovat mnohem větší míru nejistoty, než např. u podnikatele, které je společností s ručením omezeným či akciovou společností. Nahlížení na osoby samostatně výdělečně činné a na obchodní korporace jako na sobě rovné jenom pro nominální označení „podnikatel“, by představovalo nepřípustný formalismus a ignorovalo by reálné hospodářské možnosti a zejména rozdíl v rozsahu osobní odpovědnosti těchto subjektů. Osoba samostatně výdělečně činná je právě v situacích, kdy musí poptávat peněžní prostředky na další výkon své podnikatelské činnosti, zvlášť zranitelná. Lze dovodit, že v takových situacích je daná osoba více nakloněna uzavírat takové smlouvy, jen aby se, alespoň dočasně, vyhnula platební neschopnosti, tedy nemožnosti dále vykonávat svoji činnost. Právě z toho důvodu by ovšem žalobkyně v pozici poskytovatele úvěrů, a tedy silnější strany, měla posoudit, zda podmínky nejsou pro takového podnikatele ve svém souhrnu nepřiměřené, tedy zda nedochází v daném právním vztahu k zřejmé a nedůvodné nerovnováze ve vzájemných právech a povinnostech stran.7. Při přezkoumání práv a povinností stran smlouvy nelze jednotlivá smluvní ujednání vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními. Soud při komplexním přezkoumání smlouvy dospěl k závěru, že v dané věci jsou smluvní ustanovení smlouvy ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Mezi stranami byl sjednán poplatek ve výši 0,7 % denně z dlužné částky, tedy ve výši 255,5 % ročně (0,7 % x 365). Ač smlouva výslovně povinnost hradit úrok za poskytnutí úvěru neupravuje, je nutno dovodit, že právě „poplatek za poskytnutí úvěru“ ve skutečnosti představuje skrytý úrok z úvěru. To ostatně vyplývá i ze samotné smlouvy, když žalobkyně v bodech 6. 1. a 6. 2 smlouvy hovoří o tom, že při předčasném splacení se „…úrok rozdělí na jednotlivé stejné anuitní splátky…“ a že žalobkyni vznikne povinnosti „…vrátit částku úvěru, zaplatit úrok ode dne čerpání úvěru do dne úplného předčasného splacení…“. Dále si žalobkyně do předtištěného formuláře smlouvy zakotvila smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou splátku, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení se dvanácti splátkami, požaduje žalobkyně částku ve výši 6 000 Kč. Žalobkyně stanovila takto vysoké poplatky, ačkoli administrativa tohoto typu formulářových smluv sjednávaných distančně po internetu, kdy si úvěrovaný sám vyplní všechny své údaje, sám si zvolí výši úvěru a dobu splácení, je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže evidentně nevede k takto vysokým nákladům. Je obecně známou skutečností, že peníze mají samy o sobě cenu, která se vyjadřuje úrokovou mírou. Žalobkyně je podnikatelkou, obchodní společností, která na svých internetových stránkách jako věřitel poskytuje předem neomezenému okruhu osob úvěry, tedy poskytování úvěrů je předmětem jejího podnikání, jak již bylo výše uvedeno. Podnikání je ze své vlastní podstaty založeno na snaze o dosažení zisku, tedy v dané věci na získání hodnoty plynoucí z žalobkyní poskytovaných finančních prostředků. Je přitom zásadní rozdíl mezi poplatkem a úrokem. Poplatek má krýt skutečně vzniklé náklady, zatímco úrok je cena peněz. Je zcela nelogické, aby žalobkyně provozovala své podnikání bez jakéhokoli či zcela zanedbatelného zisku a platby od úvěrovaných by pokrývaly jen její skutečné náklady. Ze všech uvedených důvodů proto soud považuje žalobkyní předepsané poplatky za příjmy, který mají ve skutečnosti vést ke generování příjmů z poskytnuté částky úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 588 o. z. Soud však shledává absolutní neplatnost smlouvy dle uvedeného ustanovení i ve spojení s výše citovaným § 433 o. z., tedy podle názoru podepsaného soudu žalované náleží zákonná ochrana jako slabší straně před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele. Výše poplatků, tj. skrytého sjednaného úroku z úvěru, činila při splatnosti jistiny do 12 měsíců částku 167 403,87 Kč. Což jak již bylo uvedeno výše představuje úrok ve výši 0,7 % denně z dlužné jistiny, respektive 255,5 % ročně, zatímco obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období únor 2025 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami nefinančním podnikům v ČR činila v průměru 6,60 % ročně, tj. faktická výše úroku dosahovala sama o sobě více než 38násobku obvyklé výše úroků. Pokud jde o úroky z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů.“8. Jak již bylo výše uvedeno, samotná výše úroků ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností nepředstavuje naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Soud se proto zabýval dalšími okolnostmi závazkového vztahu mezi účastníky. V něm k takto extrémnímu úvěrovému zatížení přistupují toliko v neprospěch žalované sankční ujednání, spočívající v povinnosti uhradit smluvní pokutu za prodlení se splátkou úvěru, a to ve výši 500 Kč. Ve prospěch žalované přitom žádná pokuta sjednána nebyla. Ze všech uvedených důvodů má soud za to, že smlouva je mezi účastníky natolik nevyvážená, že je rozporná s dobrými mravy, když žalobkyně jako silnější strana v závazkovém vztahu využila svého hospodářské postavení k zneužití slabší strany dosažením zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy a vzhledem k ustanovení § 588 o. z. je třeba dospět k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní. Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci, když skutečnosti uvedené v rámci tohoto rozsudku (skrytý úrok z úvěru, jeho nepřiměřená výše jako i jednostranné sankce vůči žalované v případě jejího prodlení) svědčí o mimořádných okolnostech daného případu.9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalované částku úvěru 75 000 Kč, na kterou žalovaná uhradila částku ve výši 49 023 Kč. Proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 25 977 Kč (75 000 – 49 023). Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni vydat, neboť ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 4. 3. 2026 o zaplacení do tří dnů od data doručení upomínky. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalované doručena dne 9. 3. 2026, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 12. 3. 2026. Od 13. 3. 2026 byla proto žalovaná v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny, jakož i úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.10. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.