Okresní soud v Táboře 2 C 120/2026-23 – Náklady řízení

Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť žalované dne 4. 6. 2020 smlouvou o půjčce poskytl částku ve výši 100 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala mu dlužnou částku vrátit nejpozději do 30. 9. 2020. Mezi účastníky řízení následně došlo k prodloužení doby pro vrácení zápůjčky. Žalobce poté se žalovanou uzavřeli dohodu o uznání dluhu, na základě, které se žalovaná zavázala vrátit žalobci dlužnou částku ve výši 105 000 Kč, a to do 31. 12. 2023. Žalovaná však na dlužnou částku neuhradila ničeho, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne 28. 12. 2025.2. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět co do smluvní pokuty ve výši 10 % z částky 105 000 Kč. Soud proto s ohledem na ust. § 96 odst. 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) výrokem II. tohoto rozsudku řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil, když souhlas žalované s částečným zpětvzetím žaloby vzhledem k okamžiku zpětvzetí žaloby nebyl třeba.3. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, a proto soud vyzval účastníky, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovil souhlas, žalovaná se k výzvě nijak nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spisu.4. Soud má z listinných důkazů, a to zejména ze smlouvy o půjčce ze dne 4. 6. 2020 a písemného uznání dluhu ze dne 5. 9. 2023 za prokázané, že žalobce zapůjčil žalované peněžní obnos v celkové výši 100 000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit společně s navýšením ve výši 5 000 Kč, a to nejpozději do 31. 12. 2023. Žalovaná však na dlužnou částku neuhradila ničeho a dluží žalobci částku ve výši 105 000 Kč.5. Po právní stránce byla věc dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Jejich výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.6. Po přezkoumání a zhodnocení listinných důkazů, a to jednotlivě i ve všech vzájemných souvislostech, dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce je plně důvodná. V dané věci z předloženého uznání dluhu ze dne 5. 9. 2023 vyplývá, že žalobce zapůjčil žalované částku ve výši 100 000 Kč, jež se žalovaná zavázala uhradit spolu s přirážkou ve výši 5 000 Kč, a to do 31. 12. 2023. Žalovaná však v rozporu s prohlášením uvedeným v uznání dluhu dosud, a to ani částečně, dlužnou částku nevrátila, a proto ji tuto povinnost uložil soud tímto rozsudkem. Úroky z prodlení, které žalobce požaduje vzhledem k prodlení žalované se zaplacením peněžitého dluhu po právu podle ust. § 1970 o. z. ve výši v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.7. Přestože soud nemá za prokázané, že byla žalované zaslána předžalobní výzva, když soudu nebyl předložen doklad o odeslání předžalobní výzvy ze dne 28. 12. 2025, přiznal v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5256/2015 žalobci náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná zůstala v řízení zcela pasivní, a to i po zaslání žaloby a výzvy soudu, aby se vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Je tedy zjevné, že i kdyby ji žalobce zaslal předžalobní výzvu, zůstala by nečinná a žalobci by nezbylo než se domáhat svého nároku soudně. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že přiznal zcela žalobci, jenž byl v řízení neúspěšný jen v poměrně nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 22 500 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 250 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 a 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 5 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava, předžalobní upomínka a návrh ve věci samé), paušální náhrada výdajů stanovená dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky v částce 450 Kč za každý z těchto tří úkonů právní služby. O DPH soud nerozhodoval, neboť právní zástupce žalobkyně není jejím plátcem. Platební místo bylo určeno dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.