Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, . s žalovaným uzavřel dne 10. 5. 2023 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 18 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 18 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 11 408,66 Kč do 9. 5. 2024. Žalovaný však částku neuhradil řádně a včas. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni. Žalobkyně na dlužnou částku neuhradila ničeho, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení.2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.3. Závěr o skutkovém stavu je takový, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 10. 5. 2023 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, na základě, které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované úvěr ve výši 18 000 Kč převedením na účet žalovaného, jak vyplývá z předloženého potvrzení. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroku ve výši 12 % ročně (čl. II. bod 1 úvěrové smlouvy) a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 11 408,66 Kč do 9. 5. 2024. Přímo v úvěrové smlouvě je mimo jiné sjednáno, že klient (úvěrovaný), který je v prodlení se splacením úvěru, je povinen zaplatit věřiteli (úvěrujícímu) smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení z neuhrazené částky (čl. VII bod 3 úvěrové smlouvy). Žalovaný však částku sjednanou dle smlouvy nevrátil. Postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 10. 2025, ve kterém byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 3 dnů. Žalovanému byla zaslána téhož dne i předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 16. 10. 2025. Žalovaný přitom na dlužnou částku neuhradil ničeho.4. Po právní stránce soud věc posoudil dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Podle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sice formálně sjednán úrok z úvěru výši 12 % ročně, přesto však podle téže smlouvy činí roční procentní sazba nákladů činila 192,39 %. Žalovaný byl totiž v dané věci dle žaloby vycházející z připojené smlouvy o úvěru současně povinen zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně další částku ve výši 11 408,66 Kč formálně označenou jako „poplatek za poskytnutí spotřebitelského úvěru“. Tento poplatek spolu s jistinou měl pak žalovaný splatit do 12 měsíců; právě proto roční procentní sazba nákladů činila dle uzavřené smlouvy 176,40 % Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními. Z předložené smlouvy je zcela zjevné, že jde o elektronicky vyhotovenou smlouvu formulářového typu, kdy se ve smlouvě mění jen několik základních údajů. Administrativa tohoto typu elektronických formulářových smluv, je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Již ze samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru se podává, že se uzavírá prostřednictvím „webové stránky Úvěrujícího“, tedy sám spotřebitel se na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně „registruje“, tedy vyplní osobní údaje, a též si sám vybírá „výši požadovaného úvěru v rozsahu 5 000 Kč až 60 000 Kč“, tedy je to spotřebitel, kdo vyplňuje údaje do systému právního předchůdce žalobkyně a podle spotřebitelem zadaných údajů se sestaví smlouva. Ve smlouvě zakotvený poplatek výši 11 408,66 Kč, tj. 63,40 % výše jistiny, když se jedná o elektronicky sjednanou smlouvu, jejíchž údaje zadává do systému sám spotřebitel, neodpovídá ekonomické realitě, a proto soud považuje takto nepřiměřeně vysoký poplatek za poskytnutí úvěru za poplatek, který má ve skutečnosti vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z.6. Soud však shledává absolutní neplatnosti smlouvy i z dalšího důvodu. Při výše uvedeném posouzení poplatku stanoveného právním předchůdcem žalobkyně ve smlouvě, a to jako kapitalizovaného úroku, plyne, že úvěrové zatížení žalované činilo 75,40 % ročně (12 + 63,40) Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období květen 2023 přitom činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,48 % ročně, tedy i jen výslovně přiznaná výše úroků z úvěru dosahovala sama o sobě dosahuje téměř osminásobku obvyklé hodnoty. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077–2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 % (v dané věci RPSN 9 088,10 %!), kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými (v dané věci měl zaplatil více než 2x více po 30 dnech). Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022–69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez shora uvedeného poplatku, tj. skrytého kapitalizovaného úroku, by právní předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil, tedy neplatná je celá smlouva o spotřebitelském úvěru. Nad to právní předchůdce žalobkyně stanovil ve smlouvě další sankce vůči spotřebiteli, a to smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Z uvedeného ujednání plyne též nevyvážený vztah mezi účastníky smlouvy, neboť ve prospěch spotřebitele ve smlouvě o spotřebitelském úvěru žádná smluvní pokuta sjednána nebyla. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.8. Pro úplnost lze dodat, že neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 18 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný nezaplatil právnímu předchůdci žalobkyně ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 18 000 Kč, která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 16. 10. 2025 o zaplacení do tří dnů od data doručení předžalobní upomínky, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovanému. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že upomínka byla žalovanému doručena dne 21. 10. 2025 (třetí pracovní den od odeslání výzvy). Poslední den pro včasné uhrazení dlužné uplynul 24. 10. 2025. Protože žalovaný včas svůj dluh nezaplatil, je ode dne 25. 10. 2025 v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou částku úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 24. 10. 2025, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Zároveň soud nově určil výši úroků z prodlení, neboť jejich zákonná výše je dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za období od 1. 7. 2025 do 31. 12. 2025 (kam spadá počátek prodlení žalovaného s úhradou bezdůvodného obohacení) nižší než výše požadovaná žalobkyní. Soud pak nárok na úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení v části, která překračovala zákonem stanovenou výši, taktéž zamítl. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.10. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 29 408,66 Kč, ale úspěšná byla pouze co do částky 18 000 Kč, což představuje její úspěch ve výši 61,2 % a úspěch žalovaného ve výši 38,8 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 22,4 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 471 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 400 Kč a paušální náhrada výdajů stanovená dle odst. 6 písm. a) stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé) a dále dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 1 500 Kč částkou 315 Kč; celkové náklady řízení tedy činily 3 286 Kč. Žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 22,4 %, což činí po zaokrouhlení na celé koruny 736 Kč. Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.