19 C 12/2021-28 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 25 963,02 Kč s příslušenstvím, s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 30. 6. 2017 žalované poskytl částku 10 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2019 a následně dalším převodem ze dne 4. 6. 2020 právní předchůdci žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, postupně na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z dlužné částky 8 415,21 Kč - souhrnného poplatku ve výši 8 186 Kč v dosud neuhrazeném rozsahu - smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky z částky 15 086,01 Kč. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovanou uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 30. 6. 2017 žalované poskytl částku 10 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 30. 8. 2018 nevrátila. Dopisem naposledy ze dne 24. 7. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu. Žalovaná se citovanou smlouvou zavázala k vrácení částky 10 000 Kč a dále: - zákonného úroku z prodlení z dlužné částky, aktuálně dle evidence žalobkyně z částky dlužné jistiny 8 415,21 Kč, - souhrnného poplatku ve výši 8 186 Kč sestávajícího z úroku za dobu řádné splatnosti zápůjčky v částce 963 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu 723 Kč a nákladů hotovostního inkasa splátek ve výši 2 500 Kč, kdy tento souhrnný poplatek včetně jeho dílčích částí je ve smlouvě o úvěru zjevně a srozumitelně uveden – vepsáním do příslušného pole, s tím, že současně je uvedena celková částka k úhradě při řádném splácení ve výši 18 186 Kč, - smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, dle evidence žalobkyně aktuálně z částky 15 086,01 Kč. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o zápůjčce podle § 2390 o. z., v níž si sjednali úroky dle § 2392 o. z. Žalované byla poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč, kterou měla vrátit do 30. 8. 2018. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady [číslo] ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady [číslo] s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o zápůjčce podle § 2390 o. z., v níž si sjednali úroky dle § 2392 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud soud přepočte na roční procentní úrok souhrnný poplatek ve výši 8 186 Kč sestávající z úroku za dobu řádné splatnosti zápůjčky v částce 963 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu 723 Kč a nákladů hotovostního inkasa splátek ve výši 2 500 Kč, kdy tento souhrnný poplatek včetně jeho dílčích částí je ve smlouvě o úvěru zjevně a srozumitelně uveden – vepsáním do příslušného pole, s tím, že současně je uvedena celková částka k úhradě při řádném splácení ve výši 18 186 Kč, je uvedené ujednání souladné s dobrými mravy, a proto soud v této části žalobě vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž soud dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně je nepřiměřená, naopak smluvní pokuta 0,5 % denně je přiměřená). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků a výši sankční povinnosti a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a tudíž souladně sjednána se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy, a proto žalobě v této části vyhověl. Konečně žalobkyně požaduje po žalované placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přizn