19 C 305/2020-24 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 294,12 Kč s příslušenstvím, s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne [datum] žalovanému poskytl částku 20 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení neuhrazené části souhrnného poplatku a zákonného úroku z prodlení z dlužné částky. Žalovaný proti žalobě namítal, že z předmětné žaloby není srozumitelné, jak žalobkyně vypočetla výši zákonného úroku z prodlení 6 135,85 Kč. Současně žalovaný nastínil své osobní, zdravotní a příjmové poměry a požádal o úhradu dluhu ve splátkách. K návrhu žalobkyně, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání, když žalovaný nerozporuje v odporu proti platebnímu rozkazu ani jeho odůvodnění žalovanou částku soud poznamenává, že žalovaný nebyl soudem poučen o možnosti vydání rozsudku pro uznání, což představuje překážku pro úvahu o tomto typu rozhodnutí. A to bez ohledu na stanovisko soudu o platnosti či neplatnosti uzavřené smlouvy o půjčce. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný svůj souhlas vyjádřil ve svém podání ze dne [datum]. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným uzavřela Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne [datum] žalovanému poskytl částku 20 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne [datum] včetně sjednaného souhrnného poplatku nevrátil. Naposledy předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 20 000 Kč a dále k úhradě souhrnného poplatku ve výši 16 720 Kč, s tím, že dluh měl být uhrazen v 60 týdenních splátkách. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 657 občanského zákoníku (ve znění platném do 31. 12. 2013) (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené dle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 téhož zákona při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Dle ust. § 513 občanského zákoníku příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Podle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla uzavřena spotřebitelská smlouva o půjčce podle § 657 občanského zákoníku, v níž si sjednali úroky dle § 658 občanského zákoníku. Žalovanému byla poskytnuta půjčka ve výši 20 000 Kč, kterou měl vrátit do [datum]. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady [číslo] ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady [číslo] s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o půjčce podle § 657 občanského zákoníku. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud soud přepočte souhrnný poplatek ve výši 16 720 Kč na roční procentní úrok, když dluh (jistina 20 000 Kč) měl být uhrazen v 60 týdenních splátkách, je uvedené ujednání pro rozpor s dobrými mravy neplatné, a proto soud v této části žalobu zamítnul. S ohledem na výše uvedené, neplatnost sjednání souhrnného poplatku, tak byl žalovaný povinen k úhradě pouze půjčené jistiny dluhu ve výši 20 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně obsažených v žalobě žalovaný uhradil do [datum] na jistinu dluhu částku 9 705,88 Kč (jistina 20 000 Kč – dlužná jistina k datu [datum] ve výši 10 294,12 Kč) a na souhrnný poplatek částku 8 114,12 Kč (souhrnný poplatek 16 720 Kč – dlužný poplatek k datu [datum] ve výši 8 605,88 Kč). Dále dle tvrzení žalobkyně obsažených v žalobě žalovaný uhradil od [datum] do [datum] (datum postoupení předmětné pohledávky) částku 4 300 Kč a dále uhradil po [datum] (po postoupení předmětné pohledávky) celkem částku 5 200 Kč Celkem tak žalovaný uhradil žalobkyni (a jejímu právnímu předchůdci) částku 27 320 Kč. Dle výše uvedeného tak žalovaný uhradil více, než činila jistina dluhu, a proto soud nevyhověl žalobě ani co do nároku na úhradu neuhrazené jistiny dluhu, když tato byla dle názoru soudu uhrazena platbami, jež žalobkyně započetla na úhradu jistiny a souhrnného poplatku. Proto soud žalobu zamítl i co do žalované částky 10 2094,12 Kč, jež měla představovat neuhrazenou část jistiny dluhu. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. Tyto žalobkyně v předmětné žalobě nenárokovala. Konečně žalobkyně požadovala po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky, který odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud však zamítl žalobu i v rozsahu požadovaného zákonného úroku z prodlení když dluh byl již zcela uhrazen a aktuální výše přeplatku 7 320 Kč pokryje i zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, vznikl nárok na náhradu nákladů řízení, avšak žalovaný nebyl právně zastoupen a jiné náklady řízení neuplatnil. Proto s