19 C 240/2023-37 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 42 089,40 Kč s příslušenstvím, s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli Smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 5. 2. 2019 žalované poskytl částku 22 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 15 406,61 Kč, smluvního úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 15 406,61 Kč, sankčních poplatků ve výši 3 700 Kč, smluvní pokuty ve výši 11 000 Kč. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně s žalovanou uzavřel Smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 5. 2. 2019 žalované poskytl částku 22 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 17. 3. 2022 (dle smlouvy do dne 5. 1. 2021) nevrátila. Dopisem naposledy ze dne 28. 4. 2023 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu. Žalovaná se citovanou smlouvou zavázala k vrácení částky 22 000 Kč a dále: - souhrnného poplatku ve výši 22 013 Kč sestávajícího z úroku 6 742 Kč, v sazbě 29 % ročně, kapitalizovaného za dobu řádné splatnosti zápůjčky, poplatku 8 530 Kč za zpracování, doručení, administrativní činnost, flexi splácení a poplatku 6 741 Kč za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení, kdy tento souhrnný poplatek včetně jeho dílčích částí je ve smlouvě sjednán zjevně a srozumitelně, s uvedením celkové částky k úhradě 44 013 Kč. S ohledem na zesplatnění dluhu pro chování žalované nárokuje žalobkyně dle své evidence úhradu dlužné jistiny 15 406,61 Kč a nesplacené části souhrnného poplatku 11 982,79 Kč. Žalovaná žalobkyni (včetně právního předchůdce) dosud uhradila 15 909 Kč. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o zápůjčce podle § 2390 o. z., v níž si sjednali úroky dle § 2392 o. z. Žalované byla poskytnuta zápůjčka ve výši 22 000 Kč, kterou měla vrátit do 17. 3. 2022. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o zápůjčce podle § 2390 o. z., v níž si sjednali úroky dle § 2392 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud soud přepočte na roční procentní úrok souhrnný poplatek ve výši 22 013 Kč sestávající z úroku 6 742 Kč, v sazbě 29 % ročně, kapitalizovaného za dobu řádné splatnosti zápůjčky, poplatku 8 530 Kč za zpracování, doručení, administrativní činnost, flexi splácení a poplatku 6 741 Kč za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení, kdy tento souhrnný poplatek včetně jeho dílčích částí je ve smlouvě sjednán zjevně a srozumitelně, s uvedením celkové částky k úhradě 44 013 Kč, je uvedené ujednání souladné s dobrými mravy, a proto soud v této části žalobě vyhověl. Sjednaný smluvní úrok ve výši 29 % (přesto, že žalobkyně nárokuje od zesplatnění úrok 11, 75 % ročně) z dlužné částky je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě sjednaných poplatků za upomínání a vymáhání dluhu, kdy tyto žalobkyně nárokuje ve výši 3 700 Kč, soud akcentoval jejich sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který mají plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s upomínáním žalované. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části vyhověl. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž soud dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně je nepřiměřená, naopak smluvní pokuta 0,5 % denně je přiměřená). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků 22 000 Kč, výši sankční povinnosti 0,1 % denně z dlužné nesplacené částky a dospěl k závěru, že sjed