19 C 37/2023-22 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 22 000 Kč s příslušenstvím, s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 5. 4. 2019 žalovanému poskytl částku 22 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - neuhrazené části sjednaných poplatků - zákonného úroku z prodlení - smluvního úroku za období po splatnosti zápůjčky. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. Vzhledem k tomu, že žalovaný je rumunským občanem, musel se soud zabývat otázkou, zda má pravomoc ve věci rozhodnout a zda je místně a věcně příslušný. Tuto otázku posuzoval dle smlouvy mezi Českou republikou a Rumunskem o právní pomoci v občanských věcech, publikovaná sdělením [číslo] Sb. Dle článku 50 smlouvy 1. Základní podmínky Smlouvy se řídí právním řádem, na němž se účastníci dohodli. Nedošlo-li ke zvolení práva, řídí se závazkový vztah právním řádem místa, kde byla Smlouva uzavřena. 2. Podmínky uzavření Smlouvy se řídí právním řádem uvedeným v odstavci 1. 3. Pravomoc náleží justičnímu orgánu té smluvní strany, na jejímž území má bydliště, pobyt nebo majetek odpůrce. Příslušný je rovněž justiční orgán smluvní strany, na jejímž území má bydliště nebo pobyt navrhovatel, pokud se na tomto území nachází předmět sporu nebo majetek odpůrce. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel Smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 5. 4. 2019 žalovanému poskytl částku 22 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 30. 5. 2020 nevrátil. Dopisem naposledy ze dne 6. 6. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 22 000 Kč a dále: - sjednaných poplatků ve výši 19 017 Kč – souhrnného poplatku sestávajícího z úroku 29% ročně kapitalizovaného za dobu řádně splatnosti částkou 3 935 Kč, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 596 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 486 Kč, tento souhrnný poplatek včetně jeho dílčích částí je ve smlouvě sjednán zjevně a srozumitelně a s uvedením celkové částky k úhradě ve výši 41 017 Kč při řádném splácení dluhu s ohledem na zesplatnění dluhu žalobkyně dále nárokuje úhradu - zákonného úroku z prodlení z částky 16 255,69 Kč dlužné jistiny - smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 16 255,69 Kč dlužné jistiny - neuhrazené části sjednaného souhrnného poplatku ve výši 12 561,31 Kč. Žalovaný na předmětný dluh uhradil částku 12 200 Kč. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o zápůjčce podle § 2390 o. z., v níž si sjednali úroky dle § 2392 o. z. Žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 22 000 Kč, kterou měl vrátit do 30. 5. 2020. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o zápůjčce podle § 2390 o. z., v níž si sjednali úroky dle § 2392 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud soud přepočte na roční procentní úrok sjednané poplatky ve výši 19 017 Kč – souhrnný poplatek sestávající z úroku 29% ročně kapitalizovaného za dobu řádně splatnosti částkou 3 935 Kč, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 596 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 486 Kč, s tím, že tento souhrnný poplatek včetně jeho dílčích částí je ve smlouvě sjednán zjevně a srozumitelně a s uvedením celkové částky k úhradě ve výši 41 017 Kč při řádném splácení dluhu, je uvedené ujednání souladné s dobrými mravy, a proto soud v této části žalobě vyhověl. Sjednaný smluvní úrok ve výši 29 % ročně z částky 22 000 Kč je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. Tyto žalobkyně nenárokuje. Konečně žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 605 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 153 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarif