20 C 269/2020-32 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] s jistinou [částka], sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], která nebyla do [datum] vrácena spolu s poplatkem [částka]. Obchodního úroku ani smluvní pokuty se žalobkyně nedomáhá. 3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého bydliště by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud ji však kontaktoval na emailové adrese [email] a žalovaná sdělila, že pracuje v SRN a uvedla adresu pro doručování jak v záhlaví shora s tím, že na této dne [datum] návrh převzala do vlastních rukou. 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 17 žalobkyně prokázala sjednání úvěrové smlouvy s jistinou [částka]. Poplatek je sjednán jako [částka]„ po slevě“, resp. [částka]„ před slevou“ a v čl. XV soud dohledal ustanovení o věrnostním programu, kdy sleva ve výši [částka] může být dle uvážení věřitele přiznána při řádném a včasném dodržení závazku ze smlouvy. Poskytnutí úvěrové jistiny [částka] dne [datum] na účet č. [bankovní účet] bylo prokázáno výpisem transakce č. l. 26. Již samotným oznámením o postoupení pohledávky č. l. 15 původním věřitelem žalobkyně prokázala, že na ni předmětná pohledávka přešla. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 15 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 16) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu žalované dle smlouvy. Dle přehledu všech řízení žalované u zdejšího soudu (č. l. 30) byly proti žalované nařízeny dne 9. 10. 2017 ve sp. zn. [spisová značka] a dne 17. 7. 2018 ve sp. zn. [spisová značka] dvě exekuční řízení pro jistiny [částka], resp. [částka] (další tři pozdější exekuce žalované již nelze vzhledem ke sjednávání úvěru dne [datum] zohlednit). 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve znění platném a účinném ke dni sjednání smlouvy, s charakterem spotřebitelského závazku., z něhož žalobkyně poskytnutím úvěrové jistiny plnila, žalovaná však nesplacením sjednaného plnění nikoliv. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud dovozuje (a to ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum]. 6. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, zda a jakým způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. S ohledem na zjištění soudu by to však bylo nadbytečné a soud tedy žalobkyni k doplnění ani nevyzýval. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měl být dotaz do Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učiněn. Ostatně žalobkyně účtuje poplatek za sjednání smlouvy, náklady takového (zpoplatněného) dotazu by tedy bylo možno hradit samotnými dlužníky. Zejména v projednávaném případě spotřebitelského„ rychloúvěru“ s krátkou splatností tedy právní předchůdkyně žalobkyně měla standardně přistupovat k dalším způsobům ověření bonity žalované. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. 7. Z těchto důvodů soud považuje dotaz do [příjmení] za naprosté minimum úsilí, mimo ojedinělé případy, kdy se ověření zdá nadbytečné (což však zjevně není projednávaný případ). Žalobkyni ani nelze klást k tíži záznamy o pozdějších řízeních žalované jen u zdejšího soudu, či záznamy, k nimž nemá legitimní přístup (výkon rozhodnutí). Z úřední činnosti zdejšího soudu je však zřejmé, že žalovaná v době sjednávání závazku již nejméně jedné exekuci prokazatelně čelila (u exekuce z roku 2017 lze mít bez dalšího prověřování pochybnosti, zda již nebyla uhrazena, soud okolnost prvního zápisu a výmazu z [příjmení] neověřoval). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do [příjmení], musel by takovou skutečnost zjistit a zápůjčku neposkytnout. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalované lépe, když v roce 2016 čelila jiné exekuci, byť pro zcela marginální částku. 8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě inkasování takto vysoké odměny za poskytnutí zápůjčky (vedle samotného obchodního úroku, který věřitel rovněž ujednal a který je sám o sobě na hranici obvyklého úroku v místě a čase) však nelze akceptovat, aby věřitel takový dotaz, byť zpoplatněný, neučinil. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat. 9. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takové