20 C 255/2022-46 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum] zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum], když poskytla jistinu 2 000 Kč a po navýšení dále 1 000 Kč se splatností do [datum] a domáhá se pouze této jistiny a dále úroku z prodlení jak v I. výroku shora. 3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyni mohl ve věci samé plně vyhovět a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na evidenční adrese se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. K tomu nedošlo, na zjištěné adrese možného skutečného pobytu byla nicméně alespoň jménem označená schránka, kam bylo možno písemnost následně vhodit. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). 4. Nejvýstižnějším příkladem skutečnosti, že žalovaný tímto jednáním poškozuje především své vlastní zájmy, je ostatně to, že žalovaný zjevně promeškal řízení zdejšího soudu ve sp. zn. 18 C 172/2022 pro jistinu (pouhých) 1 931 Kč a v důsledku promrhané lhůty k dobrovolnému splnění tak nyní čelí exekuci pod sp. zn. 62 EXE 4342/2022, což jeho pohledávku pravděpodobně zmnohonásobilo. 5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně dopisem č. l. 26, smlouvou č. l. 14 a seznamem č. l. 25 prokázala, že na ni předmětná pohledávka přešla. Postupně 4 smlouvami č. l. 28 až 35 prokázala, že žalovaný si sjednal úvěr s jistinou 3 000 Kč, splatnou do 121 dnů. Potvrzením o platbě na účet č. [bankovní účet] ze dne [datum] pro částku 2 000 Kč na č. l. 36 a ze dne [datum] pro částku 1 000 Kč na č. l. 38 žalobkyně prokázala, že žalovanému se splatností 121 měsíců zapůjčila 3 000 Kč. Identita žalovaného vyplynula z kontrolní platby č. l. 36. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 39) vypracování předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného, vyzval jej však k zaplacení 4 525 Kč, což zřejmě koresponduje s lichevní sazbou nejméně 77,93 % ročně, či s dalšími nespecifikovanými plněními. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Žalovaný a původní věřitel sjednali závazek úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, z něhož žalovaný ve sjednané lhůtě splatnosti neplnil. Zkoumáním úvěruschopnosti se soud nezabýval, úvěr byl minimální, žalovaný tehdy nečelil žádné exekuci a žalobkyně se nedomáhá jiných plnění, než jistiny s úrokem z prodlení. Soud mohl žalobě v plném rozsahu vyhovět, s odkazem na § 1970 o. z. včetně úroku z prodlení, když počátek prodlení odpovídá splatnosti úvěru a sazba nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 7. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, a jelikož byla podána formulářová žaloba, žalobkyni přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sama žalobkyně plátcem DPH, přísluší jí tak částka 121 Kč, odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Za předžalobní výzvu soud náhradu nepřiznal, neboť v ní bylo požadováno plnění, které soud považuje za rozporné s dobrými mravy a se zákonem, když úvěr vykazuje parametry lichevního úroku a ani náklady řízení nevystihují to, co poctivý právní zástupce může očekávat v nalézacím řízení, pokud podává formulářové žaloby. 8. Důvod posouzení otázky náhrady nákladů řízení bez přihlédnutí k právnímu zastoupení vyplývá z toho, že Mgr. [jméno] [jméno] je nejméně od [datum] (dle veřejné evidence skutečných majitelů) přímým skutečným majitelem žalobkyně, tj. společnosti, skupující pohledávky. Nejedná se tedy o jednání v rámci práva na zastoupení advokátem, které je právem chráněno a privilegováno výší mimosmluvní odměny advokáta. Zde je toto právo zneužito jako vlastní podnikatelský záměr advokáta, podnikajícího mimo rámec výkonu advokacie, který tímto způsobem vytváří nárok na náhradu nákladů řízení ve formě mimosmluvní odměny jako součásti podnikatelského zisku při uplatňování původně cizích pohledávek. To mu mimo jiné poskytuje neoprávněnou výhodu oproti podnikatelům, kteří mají zájem podnikat v oboru postupovaných pohledávek, avšak nejsou advokátem a náklady právního zastoupení tak netvoří součást jejich podnikatelského zisku. V této souvislosti je pouze rozumné, že nejsou uplatňovány nároky na lichevní úroky i před soudem (byly však uplatňovány předžalobní výzvou, což je zarážející). 9. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému aktuálně povolil exekuci. Je zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že dosud byla proti žalovanému vymáhána pohledávka ve výši, kterou soud nepovažuje za přijatelnou. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného (před následky jeho vlastní nerozvážnosti) přiměřeně navýšil obě lhůty k plnění (fakticky jde o„ dvousplátkový“ kalendář), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo