20 C 56/2022-69 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], dle které poskytla žalované jistinu (výplatou v obchodním místě u zprostředkovatele [právnická osoba]) [částka], žalovaná se zavázal ji vrátit (dle dodatku smlouvy ze dne [datum]) do [datum], což neučinila, proto je vedle jistiny dále požadován poplatek za poskytnutí (obchodní úrok) [částka], smluvní pokuta [částka] (0,1 % denně za období od [datum] do [datum]), poplatek [částka] za upomínání a kapitalizovaný úrok z prodlení částkou [částka] za období od [datum] do [datum] a dále z jistiny od [datum] do zaplacení. Dále požaduje [částka] na nákladech upomínání (1 dopis za [částka], dvě osobní návštěvy á [částka]). 3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud po žalované pátral, zjistil její možné bydliště a pokusí se jí doručit alespoň rozsudek. Zjištěná emailová adresa figurovala jako kontaktní údaj v řízení o nároku ze spotřebitelského úvěru [jméno] [celé jméno žalované], tehdy trvale bytem na shodné adrese trvalého pobytu žalované, což důvěru soudu nevzbuzuje. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (proto na takovou adresu soud zasílá toliko obyčejnou zásilku - informativně). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv se žalovaná sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení předmětné pohledávky žalobkyně dostatečně prokázala již oznámením o postoupení od původního věřitele č. l. 50. Závazek žalované k vrácení jistiny [částka], k zaplacení poplatku až [částka] (žalobkyně se domáhá jen [částka], což soud respektuje a nemusí tak přistupovat k jeho krácení pro rozpor s dobrými mravy), k zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně a poplatků za upomínky á [částka] (když nejméně tři byly i doloženy), žalobkyně prokázala smlouvami č. l. 35 a 37, když první žalovaná podepsala vlastnoručně, stejně tak byl doložen i předsmluvní informační formulář č. l. 33, rovněž vlastnoručně podepsaný. Ujednání o úhradě nákladů vymáhání není obsahem samotných smluvních dokumentů (jejich případná úprava v jiných dokumentech nemá pro řízení význam). Sjednání dodatku dostatečně prokazuje poskytnutí osobních údajů žalované na č. l. 31. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 54) vypracování i zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (jediná adresa dle smlouvy), nicméně nejedná se o první výzvu s informací o pohrůžce soudním řízením. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně platně sjednali závazek úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, včetně smluvní pokuty a poplatků za upomínání á [částka] Tyto povinnosti byly přehledně ujednány v samotných smlouvách a jsou přiměřené svou výší, smluvní pokuta nepřesáhla limitaci dle § 122 zákona 257/2016 Sb. Soud nezjistil ani porušení § 86 téhož zákona, když žalovaná v té době zřejmě exekuci nečelila (a stále nečelí) a výše jistiny nevyžaduje zvláštní míry opatrnosti a lustrace v dalších databázích. Proto soud žalobě v rozsahu I. výroku vyhověl a s odkazem na § 1970 o. z. včetně úroku z prodlení, když počátek prodlení byl stanoven v souladu s dohodnutou splatností a úroková sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. Pokud se týká částky [částka], soud takové ujednání nedohledal v samotných smlouvách. Pokud si jej žalobkyně zcela nevymyslela, v této souvislosti i nadále platí závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle jehož odůvodnění je absolutně neplatné ujednání ohledně povinnosti, svou povahou blízké smluvní pokutě, která je sjednána toliko v rámci obecných obchodních podmínek, k nimž žalovaný nepřipojuje svůj podpis, a jako běžný spotřebitel očekává, že ujednání obsahují toliko technické smluvní klauzule, nikoliv podstatnou platební povinnost, resp. v případě sazebníku dalších poplatků není zajištěno ani to, že s ním byl žalovaný při kontraktaci seznámen. Žalovaný se platnosti těchto ustanovení v řízení nedovolal. Dále je třeba přihlédnout k odůvodnění (a právní větě) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit. Meze smluvní volnosti nejsou nekonečné, nadměrným hromaděním nároků pro případ prodlení se poskytovatel spotřebitelských závazků vystavuje riziku jejich nepřiznání, neboť mohou být posouzeny jako skrytý zdroj zisku u rizikově poskytovaných úvěrů. V tomto případě však neshledal ani platné sjednání takového závazku, proto se dalšími argumenty zabývat ani nemusel. 7. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné míře (nad 90 %) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za zaslání kvalifikov