17 C 236/2021-115 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobce se svou žalobou ze dne 25. 8. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud České republice, zastoupené [údaje o zástupci] proto náhradu ve výši 1 000 Kč na den. Prostřednictvím své právní zástupkyně žalobce uplatnil svůj nárok u žalovaného dopisem ze dne 9. 12. 2020, na který nebylo v té době ještě reagováno. 2. Žalovaný se k žalobě meritorně vyjádřil tak, že navrhl její zamítnutí a uvedl, že se na něj žalobce dne 10. 12. 2020 obrátil se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., která mu měla být způsobena rozhodnutím o vazbě v rámci [anonymizováno] stíhání, jež proti němu bylo vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] a posléze s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1, písm. l) tr. řádu zastaveno. K projednání žádosti žalobce došlo dne 10. 2. 2022, kdy žalovaný po prošetření dané věci v rámci mimosoudního projednání dospěl k závěru, že v předmětném řízení s poukazem na ustanovení § 12 odst. 2, písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. žalobci právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o vazbě vůbec nevzniklo. Poukázal přitom na skutečnost, že zákonným důvodem pro zastavení trestního stíhání žalobce jak pro skutek, který měl spáchat dne 26. 7. 2018, tak pro skutek, který měl spáchat dne 22. 1. 2019, byla skutečnost, že poškozená [jméno] [příjmení] vzala zpět souhlas s [anonymizováno] stíháním žalobce, resp. jej neudělila – důvodem pro zastavení trestního stíhání byla aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu (přičemž však s ohledem na původní právní kvalifikaci souhlasu nebylo třeba, a proto bylo [anonymizováno] stíhání zahájeno). K samotné výši denní sazby odškodnění ve výši 1 000 Kč se pak žalovaný vyjádřil tak, že je v případě žalobce značně nadhodnocena a neodpovídá konkrétním okolnostem případu. Při jednání žalovaný dodal, že dle rozhodnutí Ústavního soudu I US [číslo] slouží poznámka pod čarou pro zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu, nemá však normativní význam, v době vzniku zák. č. 82/98 Sb. ustanovení § 163 tr. řádu neexistovalo a bylo začleněno do předpisu až od 1. 1. 2002. I nyní odkazuje ustanovení § 163a tr. řádu právě na absenci souhlasu poškozeného, a tudíž se ani v odkaze, který žalobce považuje za vyprázdněný, nic nezměnilo. Výlukové ustanovení § 12 odst. 2, písm. a) zák. č. 82/98 Sb. se tak vztahuje na daný případ. [Anonymizovaný odstavec.] 4. Z listiny nazvané žádost o odškodnění ze dne 9. 12. 2020 je zřejmé, že žalobce uplatnil u žalovaného svůj nárok ve výši 167 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou vazebním stíháním, ke kterému došlo v rámci trestního stíhání jeho osoby ve věci vedené Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. [spisová značka]. 5. Z potvrzení žalovaného ze dne 14. 12. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný obdržel žádost žalobce o odškodnění dne 10. 12. 2020. Z následného stanoviska žalovaného ze dne 10. 2. 2022 soud zjistil, že žalovaný ukončil projednání nároku žalobce o přiměřené zadostiučinění dle žádosti ze dne 9. 12. 2020 a dospěl k závěru, že žalobce z důvodů shodně uvedených jako ve vyjádření se k žalobě shora, nemá právo na náhradu požadované nemajetkové újmy. 6. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin těžké ublížení na zdraví dle ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečné vyhrožování dle ustanovení § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, které měl žalobce spáchat dne 26. 7. 2018 a dále pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin těžké ublížení na zdraví dle ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečné vyhrožování dle ustanovení § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, které měl spáchat dne 22. 1. 2019, kdy skutky jsou blíže popsány v usnesení policejního orgánu Policie ČR ze dne 27. 7. 2018 a 24. 1. 2019. V rámci trestního stíhání byl žalobce vzat do vazby, neboť existovala reálná obava, že by své jednání mohl opakovat. Ve vazbě strávil celkem 167 dní. Trestní stíhání žalobce pro skutek, jež měl spáchat dne 22. 1. 2019 a jež byl státním zástupcem překvalifikován na přečin ublížení na zdraví dle ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečné vyhrožování dle ustanovení § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku bylo zastaveno dne 10. 7. 2019 a pro skutek, jež měl spáchat dne 26. 7. 2018 a jež byl s ohledem na závěry znaleckého posudku překvalifikován na přečin ublížení na zdraví dle ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku bylo rovněž zastaveno dne 30. 9. 2020 a to z důvodu, že v obou případech nedala poškozená souhlas s trestním stíháním žalobce. Žalobce u žalovaného uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., žalovaný po prošetření dané věci v rámci mimosoudního projednání dospěl k závěru, že žalobce nárok na náhradu nemá. 7. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. 8. Dle § 12 odst. 2, písm. a) cit. zák. ustanovení právo na náhradu škody nevznikne, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu s odkazem na ustanovení § 163a tr. řádu, dle jehož platného a účinného znění se týká ustanovení § 163 tr. řádu (tento v době vzniku zákona č. 82/1998 Sb. neexistoval a byl začleněn do zákona až od 2002) a ustanovení § 163a tr. řádu, kdy pro tam uvedené trestné činy lze trestní stíhání zahájit a v již zahájeném trestním řízení pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Samotnou poznámku nebo odkaz pod čarou nutno chápat jako zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu, nemá však normativní význam (srov. rozhodnutí Ústavního soudu I US [číslo]). 9. V daném případě dospěl soud k závěru, že podmínky pro podání úspěšné žaloby u soudu, týkající se nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazebním stíháním ve výši 169 000 Kč nejsou splněny. Je zřejmé, že omezení osobní svobody žalobce souviselo s jeho trestním stíháním pro trestné činy, u nichž je nutný zákonný předpoklad a to, že je lze zahájit a v již zahájených pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. S ohledem na to, že poškozená v obou případech pro skutky, jichž se měl žalobce dopustit, nedala souhlas s jeho trestním stíháním, bylo třeba v souladu se zákonem obě trestní stíhání zastavit, byť jak v odsuzujícím rozsudku, tak posléze ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu byl konstatován za prokázaný skutkový stav, dle kterého se žalobce dopustil popsaného jednání. Nutno podotknout, že trestní stíhání v obou případech musela být zahájena, když s ohledem na původní právní kvalifikaci souhlasu poškozené s trestním stíháním žalobce nebylo třeba vyžadovat. Jedná se tak o případ, kdy právo na náhradu škody žalobci nevzniklo v souladu se shora citovaným ustanovením § 12 odst. 2, písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. Za této situace soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž by se zabýval důvodností požadované výše sazby denního odškodnění za vazbu s tím, že již jen na okraj soud zmiňuje, že není zřejmá celková výše žalobcova nároku, když tvrdí, že žádá částku 1 000 Kč denně za celkem 167 dnů strávených ve vazbě a v petitu žaloby požaduje celkem částku 169 000 Kč. 10. Protože měl žalovaný ve věci plný úspěch, přísluší mu dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které představuje náhrada hotových výdajů za každý ze 3 úkonů ve věci v paušální částce 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb.