20 C 295/2023-53 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze dvou úvěrových smluv, sjednaných mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Úvěrem z [datum] načerpala žalovaná 20 000 Kč, zavázala se hradit 18 měsíčních splátek po 2 453 Kč, uhradila však pouze 12 500 Kč a úvěr se stal nejpozději dnem [datum] splatným celý. Domáhala se z něj 14 665,12 Kč na jistině, 15 322,78 Kč na„ poplatku“, 1 367,73 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 8,5 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, 2 001,01 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 23,28 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Úvěrem [číslo] z [datum] načerpala žalovaná 30 000 Kč, zavázala se hradit 18 měsíčních splátek po 3 573 Kč, neuhradila však ničeho a úvěr se stal nejpozději dnem [datum] splatným celý. Domáhala se z něj 30 000 Kč na jistině, 30 915,65 Kč na„ poplatku“, 2 797,92 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 8,5 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, 1 022,18 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 20,79 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, úvěry poskytl. K tomu předložila zákaznické karty. 2. Současně připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout, že to obdobně platí pro věřitele i jeho právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. či § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Soud zde však není od toho, aby se„ zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí [obec] národní banky ([webová adresa] [datum]) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější„ obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. 3. Soud již žalobkyni nevyzýval k vyjádření, proč se domáhá příslušenství v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., neboť tak činí systematicky a zjevně se nejedná o pouhý ojedinělý omyl. Stejně tak nevyzýval právního zástupce žalobkyně k vyjádření, zda je 100 % vlastníkem žalobkyně, neboť to dle názoru soudu vyplývá z obchodního rejstříku a ze zakladatelské listiny svěřenského fondu, který žalobkyni vlastní. Konečně pak nevyzýval žalobkyni ani k doplnění obvyklých vágních tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost klienta, když již ze soudem vyžádaných registrů NRKI a BRKI vyplynulo, že by jakékoliv vyjádření nemohlo výsledek řízení změnit. 4. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Bylo jí doručeno náhradním způsobem na adrese trvalého pobytu a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (Česká pošta, s. p.) nenalezl označenou domovní schránku. Žalovaná nereagovala ani na informativní kopii na emailovou adresu dle zákaznické karty. 5. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Drtivá většina účastníků, žalovanou nevyjímaje, si to však neuvědomuje. 6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 33 (žalobkyně však předložila i smlouvu o postoupení a seznam postoupených pohledávek). V oznámení si neváhala říci o celkem 125 065,61 Kč bez příslušenství. Použila náhradní kontaktní adresu z druhé zákaznické karty. 7. Zákaznickou kartou č. l. 25 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná požádala o úvěr s měsíční splatnosti v 18 splátkách, deklarovala nájemní bydlení, základní vzdělání, manželský stav, absenci vlastnictví automobilu, tři vyživovací povinnosti, příjem z mateřské dovolené 10 000 Kč měsíčně a další příjem domácnosti 11 300 Kč. Jako výdaje uvedla 4 300 Kč měsíčně, splátky jiných úvěrů žádné, měla předložit výměr podpory (které žalobkyně nepředložila a nic nad rámec zákaznických karet ani k výzvě soudu nikdy nepředloží). Úvěrovou smlouvou č. l. 27 však bylo žalované poskytnuto 20 000 Kč, za což si věřitel nechal slíbit navýšení o 21 828 Kč v 18 měsíčních splátkách po 2 453 Kč. Rozklad navýšení zahrnuje 16 220 Kč na úrok (86 % ročně!) a 1 500 Kč za poplatek za zpracování úvěru (předtištěno), 1 708 Kč za komfortní poskytnutí a splácení a 2 400 Kč za flexibilní splácení (aniž by formulářová smlouva obsahovala možnost takové služby nesjednávat). Dle rozkladu č. l. 31 n