20 C 51/2023-47 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], dle které žalované poskytla 12 500 Kč se splatností pouhých 22 dnů na účet č. [bankovní účet], které měla žalovaná vrátit s poplatkem 4 063 Kč a žalovaná dosud uhradila pouhých 14 840 Kč, což bylo započteno i na smluvní sankce. Domáhá se tak dále smluvní pokuty v rozsahu 6 250 Kč a poplatků 5x 500 Kč za písemné upomínek, proto k doplacení dle žalobkyně zbývá 10 473 Kč. Pokud soud žalobkyni vyzval k prokázání jejich odeslání, sdělila (č. l. 38), že jiný důkaz, než své interní záznamy nemá, neboť šlo o obyčejná psaní. Doplnila listiny ke zkoumání úvěruschopnosti. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud jí doručil náhradním způsobem a žalovaná se nevyjádřila ani k věci samé. 3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. K poměrům žalované bylo zjištěno, že v insolvenčním rejstříku má záznam a od roku 2013 podstupovala oddlužení (č. l. 28), v roce 2019 podmínky oddlužení splnila (veřejně dostupný insolvenční rejstřík). Dle výpisu NRKI (CNCB), který si soud vyžádal (č. l. 32) není předmětný závazek v registru, žalobkyně tak zjevně s tímto registrem nespolupracuje. Soud v něm nicméně neobjevil závazky, které by předmětnému předcházely (skartační lhůta pro skončené závazky činí v těchto databázích 4 roky – notorieta z předchozích řízení). Dle výpisu BRKI (CBCB), který si soud vyžádal (č. l. 35) žalovaná v současnosti nemá žádné bankovní závazky ani před méně než 4 lety takové neskončily. Dle formuláře od žalobkyně žalovaná deklarovala jediné bydliště, rozvedený stav, péči o jedno dítě, bydlení v podnájmu, příjem 25 199 Kč z profese učitelky v mateřské škole, kde učí méně než rok na dobu neurčitou, výdaje domácnosti 10 000 Kč. Dle registru obyvatel č. l. 39 má žalovaná nezletilého syna ([číslo]). 5. O podnětu soudu k [obec] národní bance (č. l. 30, 42) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto (dle stavu veřejně dostupné databáze pravomocných rozhodnutí), rozhodnutí bylo ke dni [datum] nepravomocné a napadené rozkladem. 6. Dle smlouvy o zápůjčce č. l. 11 ze dne [datum] se jedná o závazek úvěru, neboť jistina se poskytuje až účinností smlouvy. Za poskytnutí jistiny 12 500 Kč se splatností 22 dnů měla žalovaná uhradit celkem 16 563 Kč, leda by jistinu vrátila včas a v rámci„ marketingové akce“. K výzvě soudu žalobkyně nesdělila, zda se jednalo o„ marketingovou akci“. Úroková sazba tak činí 2 969 % ročně. Soudu není známo, zda tvrzená úhrada 14 840 Kč sestává i z poplatků za odklad splatnosti dle čl. 2, kterými se predátorsky postupující poskytovatelé spotřebitelských úvěrů snaží v současnosti obcházet omezení plateb od spotřebitelů. Žalobkyně však tvrdila, že úhradu započetla na jiná plnění. Smlouva byla uzavřena prostředky elektronické komunikace na dálku, žalovaná poskytla emailový i telefonický kontakt. Všeobecné podmínky č. l. 13 na výsledek řízení neměly dopad. Byla prokázána potvrzovací transakce 1 Kč (č. l. 17 p. v.) z účtu žalované, byla prokázán převod jistiny na účet žalované č. [bankovní účet] dne [datum]. Bylo prokázáno vypracování 5 upomínek č. l. 18 až 22, není z nich zřejmá, na jakou adresu je věřitel mínil odeslat. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 23) vypracování i zaslání (č. l. 24) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (adresa dle smlouvy). 7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více, než 14 840 Kč) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Soud shledal, že závazek je absolutně neplatný hned ze dvou samostatných důvodů – nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti a neplatného ujednání o navýšení jistiny pro hrubý rozpor s dobrými mravy. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrh