27 C 162/2022-112 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 30. 9. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 74 472,53 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze smlouvy o úvěru s názvem FÉR Půjčka uzavřené dne 13. 11. 2017 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]), když žalovaný řádně nesplácel poskytnutý úvěr. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba] poskytla žalovanému na základě jeho žádosti ze dne 13. 11. 2017 na jeho účet téhož dne 100 000 Kč a žalovaný se zavázal [právnická osoba] vrátit poskytnuté prostředky a zaplatit 7,49 % úrok ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 1 394 Kč s tím, že první splátka je splatná 13. 12. 2017. Žalovaný neplnil své povinnosti z uvedené smlouvy, a proto [právnická osoba] prohlásila žalovaným nesplacenou část úvěru ve výši 72 762,53 Kč za splatnou v listině datované dnem 8. 1. 2021. Uvedená pohledávka [právnická osoba] za žalovaným byla i s příslušenstvím postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 15. 12. 2021, který mu byl odeslán dne 17. 12. 2021. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 6. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 9. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). 10. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě netvrdila, jak její právní předchůdkyně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Proto soud vyzval žalobkyni, aby zcela konkrétně uvedla, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a aby takto doplněné tvrzení doložila. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala, ale kromě obecných informací pouze sdělila, že z Žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 13. 11. 2017 právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, kde je žalovaný zaměstnaný, že dosahuje měsíčního příjmu 23 317 Kč a žije ve vlastním bydlení. Ani neuvedla, jakým konkrétním způsobem si právní předchůdkyně žalobkyně tyto zcela neúplné a pro posouzení poměrů žalovaného naprosto nedostatečné informace ověřila. Dále odkázala na dvě ojedinělá (znovu a znovu se v podáních žalobkyně objevující) rozhodnutí odvolacích soudů, které jsou v přímém rozporu s nosnými závěry shora uvedených rozhodnutí obou nejvyšších soudů. 11. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů potřebných k prokázání tvrzení, že informace o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, které měl žalovaný poskytnout právní předchůdkyni žalobkyně, právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala a jak, což však žalobkyně zmařila svou nepřítomností při jednání (zástupce žalobkyně opustil jednání soudu dříve, než bylo dokončeno dokazování žalobkyní předloženými listinami). 12. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o zápůjčce neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. Je třeba uvést, že shora uvedené kusé údaje o poměrech žalovaného vůbec neumožňují posouzení úvěruschopnosti žalovaného (právní předchůdkyně žalobkyně například nezjistila žádné údaje týkající se výdajů žalovaného) 13. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 72 762,53 Kč, když uvedená částka představuje nevrácenou část finančních prostředků, které žalovanému poskytla právní předchůdkyně žalobkyně, a převážné části požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Protože v řízení nebylo prokázáno dřívější doručení výzvy k zaplacení, vycházel soud při stanovení počátku prodlení žalovaného z prokázaného odeslání Oznámení o postoupení pohledávky. 14. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 72 762,53 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 72 762,53 Kč od 21. 12. 2021 do zaplacení. 15. Další uplatněné nároky však (s ohledem na výše uvedený závěr a zmíněný okamžik prodlení) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem II. rozsudku zamítnuta. 16. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Žalobkyně byla úspěšná ohledně 72 762,53 Kč a úroku z prodlení z této částky od 21.12. 2021 (ke dni rozhodnutí 7 631,09 Kč), naopak žalovaný byl úspěšný ohledně 13 002,79 Kč, úroku z úvě