27 C 27/2023-70 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 2. 11. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 53 431 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 23. 1. 2020 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]), když žalovaný řádně nesplácel poskytnutou zápůjčku. 2. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba] a žalovaným byla dne 23. 1. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti 30 000 Kč a žalovaný se zavázal [právnická osoba] vrátit zapůjčené peníze a zaplatit sjednané navýšení ve výši 31 979 Kč ve 20 pravidelných měsíčních splátkách po 2 952 Kč a poslední měsíční splátce ve výši 2 939 Kč s tím, že první splátka je splatná 5. dne od data uzavření smlouvy. Žalovaný potvrdil, že při podpisu smlouvy převzal celou zápůjčku v hotovosti. Před uzavřením smlouvy byly žalovanému poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný zaplatil [právnická osoba] pouze 7 000 Kč a měl dlužit [právnická osoba] na jistině zápůjčky 24 000 Kč a na navýšení 29 431 Kč (celkem 53 431 Kč). Uvedená pohledávka [právnická osoba] za žalovaným byla i s příslušenstvím postoupena žalobkyni. 3. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 4. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 5. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 8. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Soud však zastává názor, že uvedené neznamená, že by byl povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice musí zohlednit absolutní neplatnost, nikoli však vyhledávat důvody, které ji způsobují. Soud tedy k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014). 9. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila (i když pouze zcela obecně), že splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitelský úvěr. Proto soud vyzval žalobkyni, aby zcela konkrétně uvedla, jakým způsobem právní předchůdkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a aby takto doplněné tvrzení doložila. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala, ale žádné konkrétní údaje týkající se projednávané věci neuvedla. Rozvinula teoretické a obecné úvahy o standardech zkoumání úvěruschopnosti a odkázala na Zákaznickou kartu, která by dle jejího tvrzení měla zjištěné údaje obsahovat. Tato listina však obsahuje kusé, vzájemně rozporné, neověřené či dokonce lživé informace (např. celkové měsíční výdaje žalovaného měly v roce 2020 činit 3 000 Kč) neumožňující řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. 10. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů potřebných k prokázání tvrzení, že informace o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, které měl žalovaný poskytnout právní předchůdkyni žalobkyně, právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala proti dokladům vyžádaným od žalovaného, což však žalobkyně zmařila svou nepřítomností při jednání. 11. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o zápůjčce neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. 12. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 23 000 Kč a požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu 30 000 Kč a žalovaný jí z uvedené částky vrátil pouze 7 000 Kč. 13. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 25 763,70 Kč (součet dlužné částky ve výši 23 000 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z ní od 15. 8. 2020 do 28. 1. 2022 ve výši 2 763,70 Kč) s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 23 000 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. 14. Další uplatněné nároky (zbývající část požadované částky ve výši 30 431 Kč, kapitalizovaný