20 C 380/2023-57 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne , datum, , sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., s jistinou , částka, . Domáhala se jistiny , částka, , úroku 2 160,21 a , částka, a dále běžícího v sazbě 15 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, poplatků , částka, , , částka, a , částka, , smluvní pokuty , částka, , úroku z prodlení , částka, a dále běžícího v sazbě 8,25 % ročně z , částka, od , datum, do zaplacení. Ke dni rozhodnutí soudu se s příslušenstvím jednalo o celkem , částka, (bez náhrady nákladů řízení advokáta). Žalobkyni/právního zástupce (jehož soud považuje za skutečného vlastníka žalobkyně, což v rozsahu 23 % advokát připustil alespoň vůči České advokátní komoře) soud ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek musí vždy vyzývat k doplnění, ta v doplňujícím podání č. l. 45 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady (pracovní smlouva, výplatní pásky), nahlédl do (nespecifikovaných) registrů a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytl. K tomu předložila žádost o úvěr č. l. 47.2. Připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout, že to obdobně platí pro věřitele i jeho právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Soud zde však není od toho, aby se „zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-, datum, /) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Sama právní předchůdkyně byla postižena pravomocným rozhodnutím sp. zn. S-Sp-2020/00436/CNB/573 ze dne , datum, . Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů (na která právní zástupce odkazuje). Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele.3. Platební rozkaz vydat možné nebylo, žalobkyni chyběla v návrhu skutková tvrzení. K projednání věci soud musel nařídit jednání, žalobkyně s jiným postupem již předem nesouhlasila. Žalovaná by se o tomto řízení pravděpodobně vůbec nedozvěděla, neboť z adresy trvalého bydliště byla již dříve vyklizena a fakticky bydlí na jiné adrese. Soudu se nicméně podařilo tyto skutečnosti zjistit z jiných řízení zdejšího soudu a žalovanou kontaktovat.4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v kterémkoliv jiném řízení adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (a jiný soudce se o to vůbec pokusí). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.5. Jednání proběhlo v přítomnosti obou účastníků. Žalovaná při něm uvedla, že nemá na placení žalovaného plnění, má dvě exekuce, které splácí složenkami po , částka, a , částka, , účet mít nemůže, pracuje na dohodu o pracovní činnosti a má stěží na jídlo. Kdo je v exekucích oprávněnou osobou neví, přinejmenším jeden je z nějakého úvěru, usilovala o insolvenci, ta jí byla zrušena.6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 24 (žalobkyně však předložila i další důkazy – smlouvu č. l. 15, seznam č. l. 18, potvrzením č. l. 20). Žádostí o úvěr (č. l. 47), kterou si soud musel vyžádat, bylo prokázáno, že žalovaná deklarovala nájemní bydlení, ovšem pouze s náklady , částka, - včetně energií. Deklarovala absenci vyživovací povinnosti, ovdovělost a žádný další příjem v domácnosti. Výdaje jsou vyjádřeny částkou , částka, , tedy zjevně částkou životního minima pro rok 2019, kterou poskytovatelé spotřebitelských úvěrů v této souvislosti široce operují. Měla předložit pracovní smlouvu dělnice u „, jméno FO, , adresa, “ a výplatní pásky, z nichž by měla vyplynout mzda , částka, měsíčně. Nejsou uvedeny žádné další úvěrové závazky žalované. Ta přitom při jednání uvedla, že úvěr si brala na úhradu předchozího úvěru. Žádost měla podepsat , datum, , smlouvu č. l. 21 téhož dne a první splátku měla dle přehledu splátek č. l. 23 uhradit již následujícího dne , datum, (, částka, ). Dále měla uhradit splátku , datum, ve shodné výši, celkem již tedy na závazek uhradila , částka, . K tomu žalovaná uvedla, že ta žena jí řekla, že když zaplatí splátku hned, nebude ji muset platit příští měsíc a že to tak má udělat což učinila. Bez přítomnosti žalované by se přirozeně soud nemohl dozvědět okolnosti tohoto časově velmi neobvyklého uspořádání, s nímž s však nesetkává poprvé (analogický případ předcházel ve sp. zn. , spisová značka, s pohledávkou shodné původní věřitelky i žalobkyně/advokáta). Dle úvěrové smlouvy č. l. 21 měla ze zapůjčených , částka, uhradit ve 14 měsíčních splátkách celkem , částka, , což odpovídá úrokové sazbě cca 111 % ročně (při anuitním umořování). Žalobkyně však za úrok považuje z navýšení úvěru pouze , částka, , přičemž , částka, považuje za úhradu za poskytnutí úvěru, , částka, za poplatek za náklady na vyhodnocení úvěrového p